Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Po roce 1978 se většina britských punkových kapel začala komercializovat. Ne všechny, několik bandů vzniklých před rokem 1977 toho z nejrůznějších důvodů nemíní nechat a ještě více se zradikalizovaly. Jedním ze stylů, jenž začal vznikat v tomto období bylo oi. No a pokud chceme psát o oi, nemůžeme se vyhnout Sham 69, jejichž zpěvák měl v té době fůru starostí. Na koncerty kapely se totiž scházely stále větší bandy divokých skinheads dělat bordel. Dost ho to štvalo, což ale působilo poněkud nevěrohodně, jako by neposlouchal své vlastní desky. Třeba singl "If the Kids Are United", který se stal opravdovou hymnou fotbalových chuligánů. Koncem 70. let začalo období, ve kterém tzv. ultrapravice (k tomu, proč jsem napsal tzv. ultrapravice se vrátím později v samostatném článku) pochopila, že dělnická mládež by se mohla stát úrodnou půdou pro její populistické a xenofobní postoje. Pokouší se na ni působit v místech, kde se hromadně scházela, tedy na fotbalových stadiónech, za což Jimmy Pursey samozřejmě nemohl. No a mezi novými adepty Národní fronty se objevila i část fotbalových válečníků, skinheads, kteří se vykašlali na původní ideje hnutí a na černou muziku z britských kolonií, začali poslouchat punk a chodit na koncerty Sham 69.

Kapela prodávala ještě více desek a jejich koncerty se stále častěji stávaly mondénní událostí, kde si znepřátelené gangy přišly vzájemně rozkopat palice. Starý dobrý Jimmy navíc zcela bezelstně ;-)))) přilil benzín do ohně, když Sham 69 nahráli další velkou hymnu o druhé nejdůležitější aktivitě skinheads a fotbalových hooligans, tedy o nezřízené konzumaci piva, - - - - - samozřejmě. "Hurry Up Harry" vyletěl až na desáté místo Top 50, veřejná produkce bandu se stala ještě divočejší a násilnosti mezi fans rozhodně nezmizely. Členové Sham 69 tvrdili, že za to nemohou, ale přesto každý koncert začínali reklamním šotem "pacifistického" Kubrickova filmu "Mechanický pomeranč", po němž následovala národní hymna "Land of Hope and Glory", čímž okamžitě nastavili tu správnou atmosféru v sálu. Sham 69 začali hrát na nejrůznějších festivalech proti rasismu a nakonec úplně přestali koncertovat. Přesto se jim nepodařilo smazat nálepku problematické kapely. Jejich desky šly navzdory všemu pořád na odbyt. Ještě než Jimmy Pursey uzavřel kapitolu a nahrál desku Animals Have More Fun, kterou produkoval Peter Gabriel (!), stačil předat štafetu dvěma začínajícím kapelám: Cockney Reject (produkoval jim první singl) a Angelic Upstarts (uzavřeli smlouvu s jeho firmou JP proction, filiálkou Polydoru).

Další z z tvrdého jádra, který to nevzdal, byl Charlie Harper a jeho UK Subs. Poprvé se objevili na směsce Farewell to the Roxy někdy v dubnu roku 1978, kde vypálili klasiku "I Live in a Car". Diskžokeji z BBC a známému propagátorovi alternativní scény Johnu Peelovi se song natolik zalíbil, že kapele nabídl super plán. Chtěl jim zaplatit nahrávku singlu, nicméně UK Subs zatím podepsali smlouvu s GEM, což byla filiálka známé gramofonové firmy RCA. John Peel jim však pomohl k tomu, že měli slušný komerční úspěch. Všechny singly a desky, které vydali v období 79-80 se dostaly do Top 40 a velmi dobře se prodávaly. Harper se patrně díky svému věku a díky tomu, že byl opravdový a na nic si nehrál, stal jakýmsi starším bráchou a mluvčím punkové scény a nastupující druhé vlny punku. V letech 78-79 se v Británii objevily desítky nových kapel poté, co jejich členové navštívili koncert Clash, nebo Sex Pistols, nebo je viděli v televizi. Nelíbil se jim však vývoj punkových kapel první generace, které se posunuly k popu, nebo new wave. Muzikanti vesměs pocházeli z dělnických rodin a žili na sídlištích obklopující velká průmyslová města. Oproti prvním punkům, kteří se chtěli odpoutat od prostředí, ve kterém vyrůstali, byli punkové druhé vlny hrdí na svůj původ. A nejen to, jejich původ a kulturní prostředí, ve kterém žili, určoval i módu, názory a zvuk kapely. Ať už to byli příslušníci hnutí Punk not Dead, Oi, nebo Anarcho-punks, jedno měli společné, moc jim nezáleželo na upraveném vzhledu, byli špatně vychovaní, nepříliš vzdělaní a byli na to hrdí.