Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Věční adolescenti, plážoví hejsci a prázdné osobnosti s drsňáckou fasádou. Tak se dívají na neopunkery strážci punkového mystéria. Green Day a Offspring punku opravdu otupili (alespoň dočasně) politický osten a místo toho začali zpívat o masturbaci a chemických pokusech. Některé z těch písniček ale byly docela dobré…

Punk je natolik samozřejmý, účinný a bezprostřední, že se dá zasadit do jakékoli hudební koláže. Pop a punk se snesly už v sofistikované a upřímné tvorbě anglických The Jam – a nikdo jim to neměl za zlé. Nejvlivnější fůze však vznikla na ulicích Kalifornie. Americká hardcorová scéna se totiž v osmdesátých letech zrychlovala, přitvrzovala, radikalizovala – Henry Rollins začal sám dělat přednášky o odcizení a politice, zatímco kapely jako The Accused holdovaly metalu.

Bad Religion hledali přívětivější tvář. Inspirovaní spíš The Jam, Elvisem Costelem a surf rockem než hardcorem, ale přesto břitce političtí. Jejich zpěvák Greg Graffin proslul jako jedinný punkový frontman s dvěma doktoráty a akademickou kariérou – a taky jako navigátor od Beatles odkoukaných trojhlasů.

NÁVRAT DO BUDOUCNOSTI

A proč vlastně neopunk? Řada kapel – mezi nimi i Green Day - anulovala vývoj, kterým punk prošel, pominula Television a Joy Division a zas se vrátila k třem akordům od Sex Pistols. Byli autentická spodina z ulice – neúplné rodiny, matky na heroinu a podobné radosti – co jiného než „no future“ by se k nim hodilo?

Offspring údajně k založení kapely přiměl zážitek z koncertu hardcorových Social Distortion. Obě kapely se po grungeovém boomu dostaly do popředí s hitovými punkovými popěvky, které zpívaly s úsměvem v punku nevídaným. Po nich následovali Rancid (nejvěrnější klasickým čírům), skatepunkoví NOFX a spousta dalších. V severním Irsku dokázali třeba Ash vkusně skloubit tradiční britský rock, pop, punkové vlivy a mladickou fascinaci heavy metalem.

NEDĚLNÍ NUDA NA PŘEDMĚSTÍ

Jestli původní punk byl proti všemu a neopunk proti všednímu vopruzu, potom pop punk byl tak leda proti mámě. Když v druhé půlce devadesátých let prodeje původních „neopunkových“ kapel klesaly, Blink 182 se vyhoupli nahoru na pubertální vlně filmů American Pie (Prci, prci, prcičky). „Kolik že ti je let?“ ptali se v jednom ze svých nejslavnějších singlů. No, jestli se ptali na mentální věk, tak ne víc než čtrnáct. Taktéž Good Charlotte a Simple Plan ( už nikoli Kaliforňané) – kníkané vokály, připitomělý humor a bezzubá muzika, jíž se začalo přezdívat „mall punk“ – punk z obchoďáků nebo konzumní punk. Sen o věčném mládí plném kanadských žertíků a čerstvě ztracených panictví. Pokusy vyrůst se nezdařily. Kytarové boybandy zůstaly zakleté ve světě špatných kreslených seriálů.