Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Na nový CD od Houby jsem byl hodně zvědavej, a tak jsem si ho při první příležitosti (překvapivě koncert Houby :-)) koupil.
A abych byl užitečnej, tak jsem se rozhodl udělat i recenzi. Ale předem upozorňuju! Nejsem žádnej hudební kritik! Chtěl jsem recenzi udělat co nejvíce objektivně, takže jsem CD naposlouchával poměrně dlouho a tohle je výsledek:

Samotné album vypadá velmi hezky. Jednoduchý bílý podklad, na titulní straně je podivnej žlutej pes a na zadní straně seznam písní a nějací naháči :-). CD obsahuje 11 písní a video Bonus. Přejděme tedy k samotným písním.

Vězení - Album otevírá velmi svižná píseň s chytlavým kytarovým riffem a dokonalým textem, který bravurně popisuje situaci každodenního stereotypu člověka. Text není tupý, přitom zůstává konkrétním a člověk snadno pozná, o co jde a co nám chce kapela sdělit. Jedna z nejlepších písní na CD.

X Pang - druhá píseň nastupuje rychlým punkovým tempem i kytara dává znát, že na tohle bude opravdu luxusní pogo. Ale hlavní hodnotou té písně je opět její text. Každý verš ve slokách končí slovem "punk". V textu písně se Houba ohrazuje proti lidem, kteří diktujou co je a není Punk. Viz. refrén: "Každej to svý o punku ví a každej sám tomu po svym rozumí, každej to svý o punku ví, tak nezlobte se, když to není libový." V případě Houby je text namístě, protože i Houba se potýká s výtkami, že "měkne", takže tohle je odpověď všem pochybovačům. Ostatně, v současné situaci, kdy v Esu pobíhají Rybičky 48 a Ewa Farna se není čemu divit, že se punková scéna snaží od pop-punku výrazně oddělit. Houba to jistě s tím sjednocováním nemyslí nijak zle.

My to nacvičíme - Album nás nenechává vydechnout. "My to nacvičíme" je další parádní pecka. V textu ze začátku kapela jen ukazuje absurditu pokřiku "Kdo neskáče, není Čech", ale dál se posunuje do hlubšího kontextu a naráží na vlastenectví a že ani vlastně není na co být hrdý. S tím se dá soulasit. Vzorek obyvatelstva tohodle národa není nijak lichotivý...

Život jako voda - další píseň se snaží udržet nastavené tempo, navíc jsou přidány dechové nástroje (o ska se však nejedná), což je příjemné zpestření. Text už je hlubší a nechává posluchači, aby si v něm představil, co cítí on sám.

Šašek - Pátej song už trochu zpomaluje, ale žádnej ploužák to tedy pořád není :-). Textu jde rozumět, dává smysl, přitom nechává posluchači dost prostoru, aby s ním naložil podle sebe. Mám pocit, že jde o nejdospělejší píseň na albu.

Sráči - v šesté písni se Houba vrací ke svižnému punku. Jedná se o nejkratší píseň na albu (1:54) a píseň opravdu příjemně uteče. V textu se v podstatě nic důležitýho neřeší, ale i přesto víme o čem je. Je o povalečích, flákání a takových těch příjemných věcech. A na konci se velmi podařeně prolínají zpěvy. Pohoda. Takhle jsem si doteď představoval typickou píseň od houby.

Tísícere díky - Zato tahle píseň mě dost překvapila. Rozjíždí se podobně jako ostatní, ale brzy mě překvapilo, že se přidal klavír. Napoprvé mě v písni skoro rušil, ale jak jsem album opakovaně poslouchal, tak i na klavír jsem si zvykl a s odstupem to považuju za hezký prvek. Navíc až tady jsem pořádně uvědomil, jak kvalitní je zvuk samotné nahrávky. A to se týká celého alba. Pochvala studiu Ex-avik Plzeň.

Krajina stínů - Jak se album chýlí ke konci, jsou texty čím dál víc neurčité a působí více emotivně. Muzika valí na podobném principu jak u Šaška.

Večírek - další emotivně depresivní píseň. Hudební aranž už se opravdu zdá stále stejná, mám pocit, že některí písně jsou dělané jak podle šablony, ale možná by se tomu dalo říkat prostě "Styl" :-)

Kradená svatozář - už mám zase pocit, že uslyším další píseň jak přes kopírák, ale opět v pravou chvíli nastoupí dechová sekce a udělá píseň zajímavější. Text opět působí složitě, ale jde mu rozumět a víme o co kapele jde a čím se v textu zabývá. A kdo to nepochopil, ať si to pustí ještě jednou!! :-D

Ve jménu vlajky - poslední píseň se rozjíždí pomalu a ani později už nezrychlí, pouze zhrubne a ztěžkne. Na scénu se vrací klavír a i díky změně rytmu album zase začíná bavit, ale o Punk-rock už se nejedná. To ale vůbec nevadí, píseň pěkně ubíhá a já se přistihnu, jak pokyvuju hlavou. A třešničkou na dortu je podařený protiválečný text. Přesto ani teď nesklouzne do nějakého tupého odříkávání hesel, ale je zpracován opět velmi emotivně a subjektivně. Po této písni album nekompromisně končí.

Celkově hodnotím album tak na 80 %. Na tomto albu jde poznat citelný vývoj, kterým se kapela ubírá. Deska je melodičtější, propracovanější a dospělejší. V textech je také složitější a pocitovější. Nějakou punkovou přímočarost bychom hledali marně, ale stejně nám nezbývá, než se smířit s tím, že takhle teď Houba chce hrát. A je dobře, že taková kapela na naší scéně působí.

autor: Punkie