PŘÍBĚH TAKŘKA TUCTOVÝ, postmoderní povídka

PŘÍBĚH TAKŘKA TUCTOVÝ, postmoderní povídkaTakových příběhů, jaký vám chci vyprávět, denně začíná, probíhá nebo končí dvanáct


do tuctu. Případ Deluxe a Mey se však přece jenom poněkud vymyká běžným zkušenostem


a představám o vztazích mužů a žen. Přesněji řečeno o vzájemných vzplanutích, společných


cestách životem a neslavných koncích těchto vztahů.


Delux poznal Meu na chatě Sandrikových rodičů o jednom z prázdninových víkendů.


Přivedla ji, tuším, Pina; Mea byla, zdá se, její spolužačka ze základní školy.


Byla to láska na první pohled, jak se říká. Z Meiny strany tedy nepochybně.


Tu drobnou zelenookou zrzku vytáhlý černovlasý krasavec Delux okamžitě uhranul svou


nepřehlédnutelnou odlišností od nagelovaných diskotékových frajírků či naopak rádoby


drsných ocvokovaných rebelů, kteří do té chvíle křížili její dráhu. Zatímco většina jeho


vrstevníků dlouhé hodiny surfovala po internetu, stěží udělala krok bez discmana, prahla


po značkovém oblečení a nejnovějším modelu mobilu a hluboce přemýšlela nad novým


tetováním nebo piercingem, Delux dlouhé hodiny trávil prolézáním antikvariátů, poslouchal


rozhlasovou stanici Vltavu, odebíral Tvar, Listy a Sedmou generaci, důsledně třídil odpad


a nejedl maso.


Čím Mea přitahovala Deluxe, zůstávalo záhadou.


Pár dní po té párty mohli byste zahlédnout Deluxe, studenta filosofie a sociologie,


čekajícího na Meu, pokladní v hypermarketu Tesco, v bezpečné vzdálenosti od jejího


pracoviště, jímž pohrdal stejně, jako všemi nadnárodními firmami bez výjimky. Ruku v ruce


pak korsovali městem, navštěvujíce náročná filmová a divadelní představení, výstavy


a koncerty, ale také čajovny, kluby a hospody, kde především byl Delux středobodem


společnosti a Mea, ta šedá myška, se blaženě hřála na výsluní náhlé a nenadálé


pozornosti. Visela Deluxovi na rtech, hltajíc výrony jeho břitkého intelektu, jež si posléze


doma zapisovala do červeného linkovaného školního sešitu. Jako třeba: Co je zajímavé,


to mne nezajímá. Nebo: Neznám nic konformnějšího, než je takzvaný kult. Či: Definice


postmoderny? Komukoli kýmkoli kdykoli kamkoli odkudkoli jakkoli cokoli.


Asi po půl roce Delux pololegální cestou obstaral garsonieru v jedenáctém poschodí


paneláku na sídlišti a oba se tam vzápětí přestěhovali, Delux z koleje a Mea


ze čtyřpokojového bytu, který sdílela se svými rodiči.


Mea pochopitelně okamžitě přestala konsumovat těla usmrcených zvířat, což


v bývalém bydlišti bylo nemyslitené, a přeorientovala se na soju, tofu, klaso, seitan, tempeh,


robi a další rostlinné produkty, převážně pocházející z biofarem. Naučila se recyklovat odpad,


majíc přitom na paměti Deluxovu poznámku, že ještě bohulibější je odpad netvořit, nebo


alespoň jeho tvorbu omezit na nejnutnější míru. Koberce zbavovala nečistot toliko za pomoci


kartáče a mokrého hadru, prala na valše, sehnané ve vetešnictví a potraviny nakupovala


trvanlivé nebo v malém, rychle spotřebovatelném množství, poněvadž vysavač, pračku,


ledničku a jiné podobné usnadňovače života nazýval Delux berlemi, bez nichž se oni


mohou docela dobře obejít, nejsouce mrzáky, nýbrž myslícími, souvislosti dohlédajícími


lidmi.


A tak se stalo, že nevlastnili ani televisor a jedinými úlitbami pohodlí a civilisačnímu


pokroku krom plynu, teplé vody a splachovacího záchodu byly v jejich superskromné


domácnosti všehovšudy tři šetřivé zářivky a malé transistorové radio na tužkové baterie,


z něhož po večerech, když se zrovna nekonala jiná kultura, v objetí na molitanové matraci


poslouchali hry, povídky, četbu na pokračování, jazz a opery.


Říkali tomu láska a nazývali to štěstím.


Potom Mea otěhotněla.


A vlak lásky a štěstí dorazil k první výhybce.


O potratu samozřejmě nemohlo být řeči. Vraždou by své svědomí uvědomělí milenci


v žádném případě nezatížili. Tehdy do děje vstoupili Meini majetní rodičové, nelibě nesoucí


dceřinu náklonnost k podivínu Deluxovi, mající za následek její příklon k dobrovolné


skromnosti, již oni měli za pomatení smyslů a nedostatek zdravého rozumu a bídu a utrpení


a neštěstí. V dobře míněné snaze ulehčit Mee a tolik očekávanému vnoučeti jejich těžký úděl


dařilo se jim tu a tam propašovat do chudého hnízdečka lásky některou z "berlí". Jednou


to byla lednička, podruhé automatická pračka, jindy barevný televisor, mikrovlnná trouba


nebo rychlovarná konvice. A Mea, která vzhledem k rostoucímu břichu a častým


nevolnostem stále řidčeji mohla doprovázet Deluxe na jeho tažení za uměním a přáteli,


rozhodla se rodičům projevit vděčnost za ty dary a jala se před svým druhem obhajovat


každý přírůstek do společné domácnosti. Nutně proto docházelo k hádkám.


Tyto zanedlouho byly na denním pořádku.


S narozením Václava se změnilo jen málo. A když, tak k horšímu. Tedy z Deluxova


úhlu pohledu.


Mea odmítala prát látkové pleny, dodané Deluxem, a, navzdory vší environmentální


výchově, zarputile používala jednorázové "pampersky", jimiž ji ve velkém zásobovali babička


s dědečkem. (Václavovi prarodiče se vůbec chtěli předvést v tom nejlepším světle


a zahrnovali rychle rostoucího prcka horami sladkostí, jogurtů s extra velkými kousky ovoce,


plastových dinosaurů, pokémonů, samopalů, samohybů a dalších náležitostí, dle jejich


mínění, formovaného pilně sledovanou reklamou a módními trendy, naprosto nezbytných


pro zdravý vývoj dítěte.)


Také se pokorně vrátila do kroužku bývalých, takzvaně "normálních" kamarádek, nyní


vesměs rovněž mladých maminek. V jejich společnosti Mea vždy pookřála. Když s některou


z přítelkyň vesele klábosila o včerejším dílu telenovely, o čersvé aféře kterési celebrity,


o vaření, pletení, dětech, které se batolily u jejich nohou, začínala si uvědomovat, že právě


toto je její pravý svět a skutečný život, že rodiče mají pravdu, že poměr s Deluxem je pouhý


"úlet", vždyť přece jedinec, ba ani dva jedinci, nic neovlivní, mašinerii všeobecného rozkladu


a zkázy nezpomalí, natož aby ji zastavili, tak proč vlastně neužívat všech výdobytků vědy


a techniky, všeho pohodlí, které civilisace dokáže nabídnout? Tak krátce jsme na světě


a máme promarnit život nesmyslnou askesí? Zvláště když s Deluxem poslední dobou


už není rozumná řeč, a kdy vůbec se naposledy milovali, aha?


Takto Mea uvažovala, když vynášela červené linkované školní sešity do kontejneru


na smíšený domovní odpad.


Někdy v té době jsem přestoupil na jinou školu v jiném, dosti vzdáleném městě


a oba se mi na čas vytratili ze zorného pole. Až po půdruhém roce, o prázdninách, jsem


náhodou potkal Deluxe v jednom knihkupectví. Nechal si narůst dlouhé vlasy a plnovous,


ale to mne nemohlo zmást. Listoval v novém vydání Thoreauova Waldenu a musel jsem


do něj strčit loktem, aby mne vzal na vědomí, neboť nereagoval ani na opakované oslovení.


Prohodili jsme několik slov, takové to "jaksemášcoděláš", vždyť to znáte, načež


jsem Deluxovi navrhl, abychom si šli na chvíli sednout do zahradní restaurace, již jsme


spolu svého času s oblibou navštěvovali. Ačkoli byla ta hospoda vzdálena deset minut


jízdy tramvají, bylo mi jasné, že cestu absolvujeme po svých, jelikož mi bylo známo


Deluxovo kredo Kam se nedostanu pěšky, tam být nemusím.


Během chůze jsme klábosili o filmech, divadelních představeních, výstavách,


koncertech, politice, životním prostředí, škole, bývalých spolužácích a známých; nakonec


došlo i na Meu. To už jsme seděli pod slunečníkem na zahrádce u sedmičky bílého.


"Představ si," pravil Delux, "že ta mrcha všechen odpad, který jsem doma pracně


roztřídil, schválně sesypala do jednoho koše, nebo, a tomu neuvěříš, jsem jednou hledal


nějaký svetr nebo co, pro malého, víš, abych ho oblékl na procházku, a mezi jeho věcmi


jsem normálně našel v mastném papíru zabalený kus salámu! Ta kráva tajně žere maso!


Co bys na to řekl?!"


Neřekl jsem nic a tak se Delux odmlčel a usrkl vína. Jeho oči zalétly k vedlejšímu


stolu, kde dvě blonďaté sotva osmnáctky házely do sebe jedno pivo za druhým.


"Nic bych za to nedal, že tím krmí i malého, když nejsem doma," odtušil temně.


"Jo, a dělá si řidičák. Bába s dědkem už se celí třesou, jak nás potěší nějakou smradlavou


plechovkou...


A co ty a Radka?"


Shodou okolností jsem za několik dní na jiné zahrádce narazil na Meu. Dlouhé vlasy


vystřídal módní melír, ale to mne nemohlo zmást. Seděla tam u piva s nějakou kamarádkou,


kterou jsem neznal. Malý Václav dováděl opodál na pískovišti s umělohmotnou tatrou,


kamarádčin potomek podřimoval v kočárku. Chvili jsme klábosili o seriálech, slevách


v supermarketech, stoupajích cenách dětského oblečení, společných známých et cetera,


až nakonec došlo i na Deluxe.


"Já mu ty jeho ideály neberu," pravila Mea, "ale ať je nevnucuje svému okolí! Ono


je to všechno pěkné, ale v praktickém životě to funguje úplně jinak. Já přece nebudu malého


každý den vozit natřískanou tramvají přes půl města do nějaké ekologické školky! A jak


mám při nákupu ještě zjišťovat, jestli náhodou není něco testované na zvířatech nebo


geneticky to, modifikované, nebo dovezené odněkud z tramtárie, když mi malý ve vozíku řve


a do toho volá matka..."


Odmlčela se, aby si zapálila cigaretu a upila piva. Kamarádka jen souhlasně


přikyvovala.


"Ono to není tak jednoduché, jak on si představuje. On vůbec nedokáže být tolerantní.


Kdyby aspoň trochu ustoupil, projevil dobrou vůli... Kdybys ho viděl, jak vyváděl, když naši


vzali malého do mekdonalda. Nebo do zoo. On nechápe, že oni to myslí dobře...


S tebou asi Radka takové problémy nemá, co?"


Zbytek toho příběhu velké lásky, transformované ve velikou nenávist, znám už jen


z druhé ruky.


Delux školu nedokončil, začal pracovat v odbytu firmy, vyrábějící kotle na biomasu.


Mea se po mateřské dovolené vrátila za pokladnu. Malého Václava umístili v běžné školce


nedaleko bydliště s tím, že jako jediné z dětí bude dostávat bezmasou stravu, sestávající


tam ostatně jen z příloh a sladkých jídel; obě vychovatelky i kuchařka měly z toho velikou


legraci. Také to dlouho nevydrželo. Vlastně jen dva měsíce. Do jejich rozchodu.


Tehdy už si Delux s Meou navzájem "lezli na nervy" tou měrou, že bylo zřejmé,


že jsou spolu už jen a výhradně kvůli dítěti. Přesto si ani jeden z nich dosud nenašel nic


"bokem", alespoň se to povídalo. Až jedné noci, přestože ohlásil svůj návrat nejdříve


na ráno, přišel Delux domů z oslav padesátých narozenin jednoho ze spolupracovníků


a nalezl v nemanželské posteli vedle své spoře oděné družky neznámého, spoře oděného


muže. Tvářili se, že tvrdě spí.


Delux nad tou dvojicí chvíli postál, aby se nakonec rozhodl, že žádnou scénu neudělá.


Ze skříně vylovil starou deku, s křesla vzal polštář a uvelebil se v kuchyni na podlaze.


Když ráno procitl, neznámý už byl pryč. Na Deluxův dotaz Mea odvětila, že to byl


bratranec z Břeclavi, který tady nikoho jiného nezná. Další otázky Delux nekladl.


Zanedlouho se šla Mea povyrazit s kamarádkami na diskotéku. Delux ochotně


přislíbil postarat se o malého Václava. Po návratu nalezla Mea v jejich nemanželské


posteli vedle svého spoře oděného druha neznámou spoře oděnou mladou ženu. Tvářili se,


že tvrdě spí.


Mea Deluxem zatřásla a zasyčela mu do ucha, ať ji okamžitě následuje do kuchyně.


Tam se od něj dozvěděla, že ona neznámá je Deluxovou sestřenicí z Břeclavi.


Nazítří se Mea s malým Václavem přestěhovali k Meiným rodičům. Do měsíce


pak tito sehnali jim dvoupokojový byt na novém sídlišti. Vzápětí se k nim nastěhoval kdo jiný,


než "bratranec z Břeclavi".


Soud určil Deluxovi výživné na syna Václava ve výši jednoho tisíce a osmi set korun


českých s možností vídat jej každých čtrnáct dní.


Tím by se mohl náš příběh, jakých denně začíná, probíhá nebo končí dvanáct


do tuctu, definitivně uzavřít. Jelikož se však přece jen malinko vymyká zažitým


zkušenostem a představám o vztazích mužů a žen, dovolte mi ještě krátký dodatek.


Mea brzy odmítla svěřovat svého syna jeho zploditeli, naopak vyvíjela na Deluxe


nátlak, aby se malého Václava zřekl. Když to odmítl, podala si žádost o zvýšení výživného.


Společně s "bratrancem z Břeclavi" a svými rodiči pak úzkostlivě dbala o to, aby byl malý


Václav vychováván v duchu toho, čemu oni říkali "normální život" a co Delux nazýval


"ubohým spotřebním pachtěním" a "modem vivendi parního válce, bezohledně se valícího


světem".


Delux se stal úspěsným prodejcem k přírodě šetrných kotlů a zároveň pravidelným


přispěvatelem kulturních a ekologických rubrik několika periodik; doneslo se mi dokonce,


že má mu vyjít sbírka poesie a snad i kniha povídek. Stále nejí maso, třídí odpad a chodí


pěšky, a ve své garsonce, opět zbavené všech "zbytečných krámů" a "berlí", žije prý


se sotva osmnáctiletou křehkou blondýnkou.


Proslýchá se, že je těhotná.


Petr B. Výškovický


10.7.2010   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 3   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1
PUNK 1
 

Diskuse ke článku - PŘÍBĚH TAKŘKA TUCTOVÝ, postmoderní povídka

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
mrtvola ©
mrtvola © - 14.7.2010 19:36

P.B.V.: tak to sorry, myslel jsem si, že to patří k té postmoderně. Web je postavený na Windows a do redakce jde dávat články jen přes Internet Explorer. Sice mi to trochu zkomplikovalo život, ale je to prostě tak. Co se týče formátů, tak mi fungují jak .doc, tak.odt, .rtf (tak mi to přišlo), zdá se, blbne.

 
P.B.V.
P.B.V. - 11.7.2010 19:49

mrtvola: grafická úprava není záměrná, spíš jsem to poslal v nějakém blbém formátu:-)

 
mrtvola ©
mrtvola © - 10.7.2010 14:13

Ahoj P.B.V., dobrá povídka, má to hloubku. Hodil jsem to tady tak, jak to přišlo, předpokládám, že ta netradiční grafická úprava je záměrná.

Jinak ti držím palce, doufám, že se vám co nejdříve podaří sehnat prachy na tu novou desku.