PŘÍBĚH TAKŘKA TUCTOVÝ, postmoderní povídka
do tuctu. Případ Deluxe a Mey se však přece jenom poněkud vymyká běžným zkušenostem
a představám o vztazích mužů a žen. Přesněji řečeno o vzájemných vzplanutích, společných
cestách životem a neslavných koncích těchto vztahů.
Delux poznal Meu na chatě Sandrikových rodičů o jednom z prázdninových víkendů.
Přivedla ji, tuším, Pina; Mea byla, zdá se, její spolužačka ze základní školy.
Byla to láska na první pohled, jak se říká. Z Meiny strany tedy nepochybně.
Tu drobnou zelenookou zrzku vytáhlý černovlasý krasavec Delux okamžitě uhranul svou
nepřehlédnutelnou odlišností od nagelovaných diskotékových frajírků či naopak rádoby
drsných ocvokovaných rebelů, kteří do té chvíle křížili její dráhu. Zatímco většina jeho
vrstevníků dlouhé hodiny surfovala po internetu, stěží udělala krok bez discmana, prahla
po značkovém oblečení a nejnovějším modelu mobilu a hluboce přemýšlela nad novým
tetováním nebo piercingem, Delux dlouhé hodiny trávil prolézáním antikvariátů, poslouchal
rozhlasovou stanici Vltavu, odebíral Tvar, Listy a Sedmou generaci, důsledně třídil odpad
a nejedl maso.
Čím Mea přitahovala Deluxe, zůstávalo záhadou.
Pár dní po té párty mohli byste zahlédnout Deluxe, studenta filosofie a sociologie,
čekajícího na Meu, pokladní v hypermarketu Tesco, v bezpečné vzdálenosti od jejího
pracoviště, jímž pohrdal stejně, jako všemi nadnárodními firmami bez výjimky. Ruku v ruce
pak korsovali městem, navštěvujíce náročná filmová a divadelní představení, výstavy
a koncerty, ale také čajovny, kluby a hospody, kde především byl Delux středobodem
společnosti a Mea, ta šedá myška, se blaženě hřála na výsluní náhlé a nenadálé
pozornosti. Visela Deluxovi na rtech, hltajíc výrony jeho břitkého intelektu, jež si posléze
doma zapisovala do červeného linkovaného školního sešitu. Jako třeba: Co je zajímavé,
to mne nezajímá. Nebo: Neznám nic konformnějšího, než je takzvaný kult. Či: Definice
postmoderny? Komukoli kýmkoli kdykoli kamkoli odkudkoli jakkoli cokoli.
Asi po půl roce Delux pololegální cestou obstaral garsonieru v jedenáctém poschodí
paneláku na sídlišti a oba se tam vzápětí přestěhovali, Delux z koleje a Mea
ze čtyřpokojového bytu, který sdílela se svými rodiči.
Mea pochopitelně okamžitě přestala konsumovat těla usmrcených zvířat, což
v bývalém bydlišti bylo nemyslitené, a přeorientovala se na soju, tofu, klaso, seitan, tempeh,
robi a další rostlinné produkty, převážně pocházející z biofarem. Naučila se recyklovat odpad,
majíc přitom na paměti Deluxovu poznámku, že ještě bohulibější je odpad netvořit, nebo
alespoň jeho tvorbu omezit na nejnutnější míru. Koberce zbavovala nečistot toliko za pomoci
kartáče a mokrého hadru, prala na valše, sehnané ve vetešnictví a potraviny nakupovala
trvanlivé nebo v malém, rychle spotřebovatelném množství, poněvadž vysavač, pračku,
ledničku a jiné podobné usnadňovače života nazýval Delux berlemi, bez nichž se oni
mohou docela dobře obejít, nejsouce mrzáky, nýbrž myslícími, souvislosti dohlédajícími
lidmi.
A tak se stalo, že nevlastnili ani televisor a jedinými úlitbami pohodlí a civilisačnímu
pokroku krom plynu, teplé vody a splachovacího záchodu byly v jejich superskromné
domácnosti všehovšudy tři šetřivé zářivky a malé transistorové radio na tužkové baterie,
z něhož po večerech, když se zrovna nekonala jiná kultura, v objetí na molitanové matraci
poslouchali hry, povídky, četbu na pokračování, jazz a opery.
Říkali tomu láska a nazývali to štěstím.
Potom Mea otěhotněla.
A vlak lásky a štěstí dorazil k první výhybce.
O potratu samozřejmě nemohlo být řeči. Vraždou by své svědomí uvědomělí milenci
v žádném případě nezatížili. Tehdy do děje vstoupili Meini majetní rodičové, nelibě nesoucí
dceřinu náklonnost k podivínu Deluxovi, mající za následek její příklon k dobrovolné
skromnosti, již oni měli za pomatení smyslů a nedostatek zdravého rozumu a bídu a utrpení
a neštěstí. V dobře míněné snaze ulehčit Mee a tolik očekávanému vnoučeti jejich těžký úděl
dařilo se jim tu a tam propašovat do chudého hnízdečka lásky některou z "berlí". Jednou
to byla lednička, podruhé automatická pračka, jindy barevný televisor, mikrovlnná trouba
nebo rychlovarná konvice. A Mea, která vzhledem k rostoucímu břichu a častým
nevolnostem stále řidčeji mohla doprovázet Deluxe na jeho tažení za uměním a přáteli,
rozhodla se rodičům projevit vděčnost za ty dary a jala se před svým druhem obhajovat
každý přírůstek do společné domácnosti. Nutně proto docházelo k hádkám.
Tyto zanedlouho byly na denním pořádku.
S narozením Václava se změnilo jen málo. A když, tak k horšímu. Tedy z Deluxova
úhlu pohledu.
Mea odmítala prát látkové pleny, dodané Deluxem, a, navzdory vší environmentální
výchově, zarputile používala jednorázové "pampersky", jimiž ji ve velkém zásobovali babička
s dědečkem. (Václavovi prarodiče se vůbec chtěli předvést v tom nejlepším světle
a zahrnovali rychle rostoucího prcka horami sladkostí, jogurtů s extra velkými kousky ovoce,
plastových dinosaurů, pokémonů, samopalů, samohybů a dalších náležitostí, dle jejich
mínění, formovaného pilně sledovanou reklamou a módními trendy, naprosto nezbytných
pro zdravý vývoj dítěte.)
Také se pokorně vrátila do kroužku bývalých, takzvaně "normálních" kamarádek, nyní
vesměs rovněž mladých maminek. V jejich společnosti Mea vždy pookřála. Když s některou
z přítelkyň vesele klábosila o včerejším dílu telenovely, o čersvé aféře kterési celebrity,
o vaření, pletení, dětech, které se batolily u jejich nohou, začínala si uvědomovat, že právě
toto je její pravý svět a skutečný život, že rodiče mají pravdu, že poměr s Deluxem je pouhý
"úlet", vždyť přece jedinec, ba ani dva jedinci, nic neovlivní, mašinerii všeobecného rozkladu
a zkázy nezpomalí, natož aby ji zastavili, tak proč vlastně neužívat všech výdobytků vědy
a techniky, všeho pohodlí, které civilisace dokáže nabídnout? Tak krátce jsme na světě
a máme promarnit život nesmyslnou askesí? Zvláště když s Deluxem poslední dobou
už není rozumná řeč, a kdy vůbec se naposledy milovali, aha?
Takto Mea uvažovala, když vynášela červené linkované školní sešity do kontejneru
na smíšený domovní odpad.
Někdy v té době jsem přestoupil na jinou školu v jiném, dosti vzdáleném městě
a oba se mi na čas vytratili ze zorného pole. Až po půdruhém roce, o prázdninách, jsem
náhodou potkal Deluxe v jednom knihkupectví. Nechal si narůst dlouhé vlasy a plnovous,
ale to mne nemohlo zmást. Listoval v novém vydání Thoreauova Waldenu a musel jsem
do něj strčit loktem, aby mne vzal na vědomí, neboť nereagoval ani na opakované oslovení.
Prohodili jsme několik slov, takové to "jaksemášcoděláš", vždyť to znáte, načež
jsem Deluxovi navrhl, abychom si šli na chvíli sednout do zahradní restaurace, již jsme
spolu svého času s oblibou navštěvovali. Ačkoli byla ta hospoda vzdálena deset minut
jízdy tramvají, bylo mi jasné, že cestu absolvujeme po svých, jelikož mi bylo známo
Deluxovo kredo Kam se nedostanu pěšky, tam být nemusím.
Během chůze jsme klábosili o filmech, divadelních představeních, výstavách,
koncertech, politice, životním prostředí, škole, bývalých spolužácích a známých; nakonec
došlo i na Meu. To už jsme seděli pod slunečníkem na zahrádce u sedmičky bílého.
"Představ si," pravil Delux, "že ta mrcha všechen odpad, který jsem doma pracně
roztřídil, schválně sesypala do jednoho koše, nebo, a tomu neuvěříš, jsem jednou hledal
nějaký svetr nebo co, pro malého, víš, abych ho oblékl na procházku, a mezi jeho věcmi
jsem normálně našel v mastném papíru zabalený kus salámu! Ta kráva tajně žere maso!
Co bys na to řekl?!"
Neřekl jsem nic a tak se Delux odmlčel a usrkl vína. Jeho oči zalétly k vedlejšímu
stolu, kde dvě blonďaté sotva osmnáctky házely do sebe jedno pivo za druhým.
"Nic bych za to nedal, že tím krmí i malého, když nejsem doma," odtušil temně.
"Jo, a dělá si řidičák. Bába s dědkem už se celí třesou, jak nás potěší nějakou smradlavou
plechovkou...
A co ty a Radka?"
Shodou okolností jsem za několik dní na jiné zahrádce narazil na Meu. Dlouhé vlasy
vystřídal módní melír, ale to mne nemohlo zmást. Seděla tam u piva s nějakou kamarádkou,
kterou jsem neznal. Malý Václav dováděl opodál na pískovišti s umělohmotnou tatrou,
kamarádčin potomek podřimoval v kočárku. Chvili jsme klábosili o seriálech, slevách
v supermarketech, stoupajích cenách dětského oblečení, společných známých et cetera,
až nakonec došlo i na Deluxe.
"Já mu ty jeho ideály neberu," pravila Mea, "ale ať je nevnucuje svému okolí! Ono
je to všechno pěkné, ale v praktickém životě to funguje úplně jinak. Já přece nebudu malého
každý den vozit natřískanou tramvají přes půl města do nějaké ekologické školky! A jak
mám při nákupu ještě zjišťovat, jestli náhodou není něco testované na zvířatech nebo
geneticky to, modifikované, nebo dovezené odněkud z tramtárie, když mi malý ve vozíku řve
a do toho volá matka..."
Odmlčela se, aby si zapálila cigaretu a upila piva. Kamarádka jen souhlasně
přikyvovala.
"Ono to není tak jednoduché, jak on si představuje. On vůbec nedokáže být tolerantní.
Kdyby aspoň trochu ustoupil, projevil dobrou vůli... Kdybys ho viděl, jak vyváděl, když naši
vzali malého do mekdonalda. Nebo do zoo. On nechápe, že oni to myslí dobře...
S tebou asi Radka takové problémy nemá, co?"
Zbytek toho příběhu velké lásky, transformované ve velikou nenávist, znám už jen
z druhé ruky.
Delux školu nedokončil, začal pracovat v odbytu firmy, vyrábějící kotle na biomasu.
Mea se po mateřské dovolené vrátila za pokladnu. Malého Václava umístili v běžné školce
nedaleko bydliště s tím, že jako jediné z dětí bude dostávat bezmasou stravu, sestávající
tam ostatně jen z příloh a sladkých jídel; obě vychovatelky i kuchařka měly z toho velikou
legraci. Také to dlouho nevydrželo. Vlastně jen dva měsíce. Do jejich rozchodu.
Tehdy už si Delux s Meou navzájem "lezli na nervy" tou měrou, že bylo zřejmé,
že jsou spolu už jen a výhradně kvůli dítěti. Přesto si ani jeden z nich dosud nenašel nic
"bokem", alespoň se to povídalo. Až jedné noci, přestože ohlásil svůj návrat nejdříve
na ráno, přišel Delux domů z oslav padesátých narozenin jednoho ze spolupracovníků
a nalezl v nemanželské posteli vedle své spoře oděné družky neznámého, spoře oděného
muže. Tvářili se, že tvrdě spí.
Delux nad tou dvojicí chvíli postál, aby se nakonec rozhodl, že žádnou scénu neudělá.
Ze skříně vylovil starou deku, s křesla vzal polštář a uvelebil se v kuchyni na podlaze.
Když ráno procitl, neznámý už byl pryč. Na Deluxův dotaz Mea odvětila, že to byl
bratranec z Břeclavi, který tady nikoho jiného nezná. Další otázky Delux nekladl.
Zanedlouho se šla Mea povyrazit s kamarádkami na diskotéku. Delux ochotně
přislíbil postarat se o malého Václava. Po návratu nalezla Mea v jejich nemanželské
posteli vedle svého spoře oděného druha neznámou spoře oděnou mladou ženu. Tvářili se,
že tvrdě spí.
Mea Deluxem zatřásla a zasyčela mu do ucha, ať ji okamžitě následuje do kuchyně.
Tam se od něj dozvěděla, že ona neznámá je Deluxovou sestřenicí z Břeclavi.
Nazítří se Mea s malým Václavem přestěhovali k Meiným rodičům. Do měsíce
pak tito sehnali jim dvoupokojový byt na novém sídlišti. Vzápětí se k nim nastěhoval kdo jiný,
než "bratranec z Břeclavi".
Soud určil Deluxovi výživné na syna Václava ve výši jednoho tisíce a osmi set korun
českých s možností vídat jej každých čtrnáct dní.
Tím by se mohl náš příběh, jakých denně začíná, probíhá nebo končí dvanáct
do tuctu, definitivně uzavřít. Jelikož se však přece jen malinko vymyká zažitým
zkušenostem a představám o vztazích mužů a žen, dovolte mi ještě krátký dodatek.
Mea brzy odmítla svěřovat svého syna jeho zploditeli, naopak vyvíjela na Deluxe
nátlak, aby se malého Václava zřekl. Když to odmítl, podala si žádost o zvýšení výživného.
Společně s "bratrancem z Břeclavi" a svými rodiči pak úzkostlivě dbala o to, aby byl malý
Václav vychováván v duchu toho, čemu oni říkali "normální život" a co Delux nazýval
"ubohým spotřebním pachtěním" a "modem vivendi parního válce, bezohledně se valícího
světem".
Delux se stal úspěsným prodejcem k přírodě šetrných kotlů a zároveň pravidelným
přispěvatelem kulturních a ekologických rubrik několika periodik; doneslo se mi dokonce,
že má mu vyjít sbírka poesie a snad i kniha povídek. Stále nejí maso, třídí odpad a chodí
pěšky, a ve své garsonce, opět zbavené všech "zbytečných krámů" a "berlí", žije prý
se sotva osmnáctiletou křehkou blondýnkou.
Proslýchá se, že je těhotná.
10.7.2010 Rubrika: Literární fabrika | Komentářů: 3 | Vytisknout
Diskuse ke článku - PŘÍBĚH TAKŘKA TUCTOVÝ, postmoderní povídka
Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.P.B.V.: tak to sorry, myslel jsem si, že to patří k té postmoderně. Web je postavený na Windows a do redakce jde dávat články jen přes Internet Explorer. Sice mi to trochu zkomplikovalo život, ale je to prostě tak. Co se týče formátů, tak mi fungují jak .doc, tak.odt, .rtf (tak mi to přišlo), zdá se, blbne.
mrtvola: grafická úprava není záměrná, spíš jsem to poslal v nějakém blbém formátu:-)
Ahoj P.B.V., dobrá povídka, má to hloubku. Hodil jsem to tady tak, jak to přišlo, předpokládám, že ta netradiční grafická úprava je záměrná.
Jinak ti držím palce, doufám, že se vám co nejdříve podaří sehnat prachy na tu novou desku.