Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Nedávno jsem četl na internetu článek, ve kterém nám psychiatři radí, že nevěru nemáme nikdy přiznávat. Nevím, jak na to naši „renomovaní čeští psychiatři“ dr. Komický a jeho starší kolega dr. Slizák přišli a co je k této myšlence vedlo. Nechtěl bych být v kůži jejich manželek po tomto výroku. Nechtěl bych být vůbec jejich manželka. Jestliže dr. Komický, někdejší primář bohnické psychiatrické léčebny, vyřkne větu, cituji: "Nevěra se nesmí přiznávat. To nás učil už dr. Slizák: `Zatloukat, zatloukat a zatloukat.` Žena, která byla přistižena při nevěře, musí tvrdit, že ten chlap, co leží nahý v posteli, je turista a k ní si přišel jen ohřát nohy." No tak nevím jak vy, ale kdybych načapal svoji ženskou s cizím nahým chlapem v posteli, tak bych jí určitě uvěřil, omluvil bych se, že jsem vyrušil a ještě nahému turistovi pomohl sbalit batoh a zamával mu na cestu. Proboha! Ještě si dovolí tvrdit, že „život je příliš krátký. Čím je člověk starší, tím víc ví. A nejdůležitější je, aby vydrželo zdraví. Ostatní věci jsou pomíjivé.“ U téhle party mi to přijde spíš naopak: Čím je člověk starší, tím větší hovno ví. Když už člověk leze do manželství, dává slib věrnosti. Ať už před Bohem nebo před tlustým radničním oddávajícím. Ale ten slib dává hlavně své ženě. Jistě, ruku na srdce, kdo má čisté svědomí, ale lhát někomu, který evidentně ví, oč jde, mi přijde jako pěkně blbý druh sebevraždy.

Jak to musí vypadat v Bohnicích, to si netroufám vůbec říct. Docela mi je líto těch lidí, kteří jsou tam zavření a musí poslouchat rozkazy někoho, kdo to evidentně nemá v hlavě v pořádku. Měli by si vyměnit role. Rozhodně mi bude sympatičtější člověk, který se z ničeho nic jednou za čas zvedne, opíše kolečko kolem pokoje a přitom si bude pískat Blueberry Hill, než ten, který mi bude radit, abych se, když mě žena přistihne při tom, jak to hustím do nějaké blonďaté, rajcovní kundy, která křičí v zápalu orgasmu, vymlouval na to, že „to je jenom turistka, miláčku, potřebovala se jenom trošičku zahřát...“

Šílenců máte všude kolem mraky. Chodil jsem do školy, někteří z nich mě učili základy společenských věd a dějepis, několikrát jsem byl u výslechu na policii, chodím nakupovat do supermarketu, kde mají vždycky něco slevněné...

A máme tady pány psychiatry, kteří berou desetitisíce a občas z jejich nemocných a zdegenerovaných mozků vzejde nějaká myšlenka(?), kterou zblbnou další davy, a potom se, moji milí, vyznejte v dnešním světě a pokuste se umřít bez úhony. Já strašně chlastám a dělám věci, které jsou jiným lidem nechutné nebo jim připadají šílené. Mi připadá šílené zas jejich chování. Kvůli pěti korunám si jsou schopni zpřerážet hnáty. Dav je největší nemoc lidstva.

Nedávno bylo ušlapáno 19 lidí na nějakém hudebním festivalu, kde mělo být údajně kolem půl druhého MILIONU lidí. Nepřipadá vám šílené jet přes půlku světa na nějakou prachsprostou ožíračku, kde je MILION lidí jenom pro to, aby vás tam ušlapali? Mi to příjde přímo úchylné. Radši si pozvu domů těch několik málo kamarádů, které mám, a udělám si mejdan u sebe doma, a vím, že jediná smrt, která mě může ten den potkat bude ta, že se upiju k smrti, nebo chytnu infarkt nebo mrtvici. Jenže s touhle smrtí počítám od té doby, co jsem začal kouřit a pít. Kdy to přijde, to je mi vážně fuk. Ale rozhodně bych nechtěl skapat pod nohama MILIONU rozběsněných lidí, 10 000 kilometrů od domova. Tohleto mi přijde šílené.

Kdybych svou partnerku při nevěře přímo nepřistihl, dr. Komický se Slizákem radí „zatloukat, zatloukat, zatloukat.“ Tak fajn, Vy Hlavy Pomazané, já vám něco řeknu.

Dneska jsem z práce jel na nádraží tramvají. Zcela výjimečně, protože jsem nestíhal a nechtěl jsem čekat hodinu na další vlak. Jinak chodím vždycky pěšky. Jednak ušetřím a jednak se vždycky rád projdu. No ale jel jsem teda tramvají. Musel jsem ji ještě doběhnout, i když jsem věděl, že za minutu jede další. Nekupoval jsem si lístek. Na dvě zastávky to pro mě bylo zbytečné. Jel jsem takhle na černo asi po třinácté za dva roky. Dvě zastávky, cesta zhruba tři minuty. Těsně před první zastávkou jsem dostal divný pocit. Vzpomněl jsem si na revizora. Znervózněl jsem, to u mě není zvykem. Co kdyby přišel? Kdyby přišel revizor, hned vystoupím, pomyslel jsem si. Trošku jsem se uklidnil. Tramvaj zastavila. Dovnitř vstoupil chlápek a za ním hned druhý. Oba dva se posadili. Tramvaj zacinkala a dveře se zavřely. Teď bych měl být už v klidu. Tramvaj se začala rozjíždět. Vždycky, když jsem jel na černo, hned po zavření dveří jsem byl v naprosté pohodě. Dneska ne. Měl jsem pořád takový svíravý pocit. Tramvaj ujela asi deset metrů a z úst jednoho chlápka, který na to vůbec nevypadal, se ozvalo: „Revize jízdenek.“ A kurva, píchlo mě do hlavy, jako cigareta típnutá o bělostné sametové předloktí krásné a nevinné ženy. Revizor zamířil přímo ke mně, přitom tam sedělo ještě dost lidí, takže jsem to mohl zmáknout do další zastávky bez úhony. Smůla.

„Dobrý den, vaši jízdenku, prosím.“

„Jo...“ a začal jsem šmátrat v saku a v kalhotech a všude a dělal ze sebe idiota.

„Musel jsem ji někde založit, nevím kde jsem ji dal,“ řekl jsem. Málo platné. Začal vypisovat papír na pokutu.

„Tak vás poprosím o občanku, já to tu zatím vypíšu a jestli tu jízdenku najdete, bude to v pohodě.“

Samozřejmě jsem jízdenku neměl. Už jsem dál nehledal. Jenom jsem čekal, než vypíše ten papír a složenku na zaplacení. Smířil jsem se s pokutou. Dal mi to podepsat a já jsem vystoupil o zastávku dál, protože to nestihl vypsat, strčil jsem papíry do kapsy a vystoupil. Když jsem se podíval na složenku, stálo tam 713 Kč. BUM. Oblelo mě horko. Stavil jsem se ještě po cestě na nádraží pro šest lahváčů a okamžitě to jedním spláchl. Čurák jeden, musel si vybrat zrovna mě. Vlastně dělal jenom svou práci, to já jsem byl ten čurák. No dobře, ani jedne znás nebyl čurák...

Podělal jsem to, že jsem si nekoupil jízdenku nebo nepočkal tu minutu na další tramvaj nebo nešel pěšky a nepřečkal hodninu. Pěkně drahá hodina. Když jsem ale seděl ve vlaku a studoval ten lístek, stálo na něm, že podle zákona § blablabla 674 sb. §§ jsem povinen uhradit jízdné ve výši 13 Kč a pokutu ve výši 1000 Kč. Já měl na složence napsáno 713 Kč. Nakonec ten den nekončil zas tak tragicky, ale i tak jsem z toho měl špatný pocit. Nikdy jsem nikoho nepodvedl. Vždycky jsem to byl já, který byl podveden. Cítil jsem se mizerně. Necítil jsem se jako lidská bytost. Mrzelo mě to. Nešlo o prachy, ale šlo o princip.

Co jsem tím chtěl říct? Jo, už vím. Tak trochu věřím na ty „Boží mlýny,“ které melou. Dvanáct jízd jsem jezdil zadarmo a třináctá se mi stala osudnou. Stejně tak vám může projít dvanáct jízd s milenkou a třináctá se proflákne. Sedm stovek zamáznete a máte klid, ale jak chcete smést ze stolu nevěru? Hodně těžko. Pokud budete poslouchat rady našich předních psychiatrů, daleko to nedotáhnete. To vám garantuju a dokonce na to nemusím mít školu. V dnešním světě jsou poctiví lidé vesměs na spodku společnosti, ale komu jde o to dostat se na vrchol? Mě to teda mezi ty zazobance, pseudočuráčky a snoby vůbec neláká. Pokud zůstanete člověkem, máte šanci i na spodku. Koneckonců, není to tady tak špatné, stačí si uvědomit, co člověk k životu vlastně potřebuje. Já mám svoje pivo, cigára, harmoniku a svoje tančící písmenka. Plazmová televize? Nejnovější mobilní telefon? Třicet triček, když má týden sedm dní? Každých pět let nové auto? Jestli něco z toho opravdu potřebujete, nelezte mi na oči.

A dr. Komický a dr. Slizák taky ne.

BUM!

Mikeho web stránky.