Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Někdy to přijde tak

náhle, až se to

člověku zdá

zasraně brzo.

Prostě mluvíš a

mluvíš a

jseš si jistej

že z toho něco

kápne, ale zárověň

zažíváš beznaděj

protože víš že

to nevydrží.

Nejde dělat více

věcí najednou.

Ještě se to

nikomu nepodařilo.

A nepodaří.

Budu je milovat

pořád

pro jejich hravou

rozvernost

plnou nezkrotných

pohybů s

gesty někoho, komu

koluje tělem

modrá krev,

ale zároveň vím

že to nikdy

nebude napořád.

Vše má svůj konec.

I ty.

I já.

Oba

dva

Na bílé posteli

ve tmě

potemnělé lampy

věčnosti

s údělem kudlanky

a trubce,

vždy opilí skutečností

svého ega.

Ach, drahá,

nemůžeme žít

pro sebe.

VE DNE NA PLÁNÍCH ZOUFALSTVÍ, V NOCI VE MĚSTĚ ZATRACENÝCH

Je smutné pozorovat lidi,

když se prokousávají

zoufalstvím

a neví jak z něho ven.

Den jim začíná v pět

hodin ráno a končí

v devět večer,

kdy ulehají ke svým

polovičkám

a doufají že je ještě

milují.

Uprostřed spánku

je vzbudí děcko, které

chce nakrmit nebo přebalit

a trvá jim další dvě hodiny

než znovu usnou,

protože jsou příliš

zničení, než

aby s klidem usli.

Jsou v tranzu,

ze kterého není cesty ven.

Duše seřazené

na policích,

uzavřené v malých

hrníčcích

deset metrů pod hladinou

pro cizí potěšení.

Zoologická zahrada

plná utrpení a šílenství

pro kapku svobody,

kterou jim vždycky,

pokaždé ukradnou.

O NESMRTELNOSTI SMRTELNÍKŮ A O TOM, JAK BY SE TO DĚLAT NEMĚLO

Čtyřikrát jsem přešel most,

přes který je zakázáno přecházet,

protože je uzavřený.

Podemlela ho voda

a teď se řítí k zemi.

Ťukám tady verše,

které někteří nazývají

prózou napsanou

do řádků a slok.

Ale aspoň mají

vypovídací hodnotu.

Verše jiných rádoby básníků

jsou až tak obecné, že se

jejich celkový smysl

rozplývá v záplavě dojmů

a každý si pod nima může

představit, co se mu zachce

a celkový efekt se mine účinkem.

Jinými slovy,

jejich básně stojí za hovno.

Já mám jistotu, že mým

veršům lidi s jistotou rozumí.

A myslím teď lidi živé...

Vím že když řeknu pivo,

znamená to pivo,

vím že když řeknu žena,

znamená to žena,

ale i pocity jsou v mých

básních jasné.

Pohrdám,

někdy až moc,

žiju, piju,

někdy až moc,

ale vím že stojím

oběma nohama pevně

na zpráchnivělé zemi.

Vím že když přemýšlím o

nesmrtelnosti některých smrtelníků,

dojdu k nějakému závěru, k teorii,

myšlence, která mě zavede cestou

změtí a nástrah života dál.

Vím že nebudu sebou

plácat v bahně,

zákoutích mozku.

Prostě existuju a vím to.

To je snad důležitější

než cokoliv jiného,

nemyslíte?

Mikeho stránky