Punks dobývají Indii (VII)
NÁVRAT DO REALITY
Dnešní probuzení sice bylo rovněž pohodové, ale zdaleka ne tak poklidné jako včera. Bylo znát, že je pondělí, všední den. A tak se začínali na stavbu nové restauračky již trousit první dělníci, resp. dělnice, neboť jsem mezi nimi neviděl jediného muže. Rozhodně to nebylo způsobeno mžouravými očky. Oni tam totiž nebyli k vidění nikdy. Ani já sám nebyl moc klidný jako předchozího dne. Snad bylo ve vzduchu cítit, že dnes se už skutečně uskuteční náš odjezd a tím pádem se vydáme vstříc novým dobrodružstvím a nejistotám, které u mne měly na svědomí onen vnitřní neklid. Leč považoval jsem za lepší variantu vydat se všanc neznámým nástrahám, než-li dále prodlužovat pobyt na této malé pláži, kde jsme měli vše podstatné již zmapováno.
Po krátké snídani následovalo dlouhé balení, či spíše hledání věcí rozesetých v oblasti okolo pronajatého chlívku. Se 100% určitostí jsem věděl, že něco zapomenu. Jedinou otázkou bylo: "Co to bude?" A jak hodně bude ta věc potřebná pro další cestování a pobyt v Indii. Mám totiž tu vlastnost, že pokaždé něco zapomenu, a to i v případku, že mám vzít jen jednu jedinou věc. Stejně ji dycinky zapomenu. Jakoby hluboko ve mně byly zakořeněny prastaré křesťanské zvyky (ačkoli jsem něco mezi buddhistou a agnostikem), ponechat Bohu na usmířenou a vzdání díků nějakou tu obětinu. Vtip spočívá v tom, že kdybych tu zapomenutou věc měl, tak by mi jistě pomohla, zatímco Bůh mi nepomůže. Nebo si toho alespoň nejsem vědom. Což je na snadě, páč kdyby měl na oplátku pomáhat každému dárci/zapomětlivci, dávno by se udřel k smrti, nebo by lidé museli na jeho pomoc sáhodlouze čekat pokorně zapsáni do pořadníku jak za bolševika na auto Favorit.
Poté, co jsme dospěli k názoru, že je vše řádně zabaleno, šlo se naposled do naší domácí restauračky, kde se uskutečnila tisková konference v rámci Filipova a mého odjezdu. Účast byla hojná. Nevím, jestli o konání tiskovky informoval místní (nevycházející) tisk, nebo místní (nevysílající) rozhlas, pravda byla taková, že se na ní nacházeli všichni naši tamní přátelé: krajanka Martina, unsere liebe dame zu Deutschland- Helga, a navíc obsluhoval Nare. Jediný číšník, který s námi komunikoval více, než jen služebně. No a pochopitelně tam nechyběla četná plejáda filípků spolu kočkami. Jelikož byl pěkný zvěřinec pod stolem, udělali jsme jej i na stole, kam se tradičně slétávali ledňáčci. Avšak nebylo radno dávat více jak dva. Poněvadž by pak nebylo zrovínka dvakrát kách se táhnout s bagáží ve výhni. Tedy aspoň ne pro mě a Filipa, Karel s Lénou mohli pít co hrdlo ráčí. Aby těch zástupců fauny nebylo málo, přišel či spíše připlazil se s námi rozloučit i had, přes metr dlouhý, jehož se pokoušela ulovit nesrovnatelně menší kočka. Nebýt jejího vřískání, ani jsme si ho snad nevšimli.
Doledňáčkováno, rozloučeno, zbaleno. Nic tedy nebrání vyrazit vesele vpřed, do Gokarny. Leč veselost opadá v okamžiku, kdy se popruhy bagáže nepříjemně zaříznou do spálených ramen. Tentokrát jsme se vydali po normální stezce, kterou běžně používají domorodci, a nevláčeli se pustou krajinou jako při cestě sem. Avšak v jádru byl výsledek totožný, neboť jsme se plahočili tak jako tak v úmorném vedru podporovaným zvířeným prachem beze kouska stínu. Naštěstí každé utrpení má svůj konec (byť v našem případě to znamenalo, že staré utrpení je vystřídáno novým), a konečně se před námi začaly tyčit siluety Gokarny. Nemeškali jsme ani vteřinku a zapadli do první restaurace a po zásluze se odměnili vydatným jídlem a pitím. Mezitím si začínám uvědomovat, které věci jsem zapomněl v chlívku. Zcela jasně vidím, jak si na postel odkládám deník a konverzaci angličtiny, avšak to, že bych je později ukládal do batohu, si nijak vědom nejsem. Vskutku samé nepotřebnosti. Leč jakožto ostřílený cestovatel-spisovatel plně pamatuji na svou zapomětlivost, vyzbrojil jsem se deníky dvěmi. Škoda jen, že v tamtom jsem měl veškeré adresy. Chlácholil jsem se tedy alespoň myšlenkou, že bude možná lepší pohledy, které jsme dosud bez tak nekoupili, odeslat až v Čechách, páč co jsem četl v jedné knize, v Indii prý někdy trvá doručení psaní pomalu až dva roky.
Jelikož na nádro jedeme jen ve dvou, bereme pouze motorikšu, anžto je levnější. Následuje dnes druhé srdceryvné loučení. Od nyní se pokračuje ve dvojicích. Opuštěním Gokarny zároveň opuštíme poklidnější část našeho indického pobytu a vracíme se zpět do reality. Naše pověstná štěstěna nám svou existenci připomíná ihned na nádru, kde musíme tvrdnout přes dvě hodiny. Je to půl na půl- o hodinu jsme si spletli odjezd vlaku, druhá hodina je zapříčiněna spožděním. Ke všemu mi nechtějí vydat lístky. Když se to nezdaří na třetí pokus/dotaz, posílám k okýnku Filipa, páč se s nimi nehodlám dohadovat až do soudného dne. Nakonec se ukazuje, že je to způsobeno tím, že dosud ještě nejel vlak opačným směrem, tím pádem se zatím vydávají lístky pouze na ten opačný směr. Zřejmě zadat do počítače oba směry naráz je v Indii, resp. aspoň zde v Gokarně, nad lidské síly a vědecko technický pokrok.
Karel by mohl s námi nyní jet v poklidu, páč díky zpoždění jsme nastupovali až když se začalo stmívat, navíc nejel žádný přímý spoj až do Bombaje. Délka cesty by tak nebyla tolik vyčerpávající. Avšak pro změnu jsme měli ten čekačkový lístek, kdy musíte čekat, až ´spoludržitelé místa´ vystoupí, a teprv poté zaujmete jejich posty. Čekání nečekaně nemělo dlouhého trvání, poněvadž nás brzy míjel štiplístek a usadil nás na dosud ne plně uvolněná místa. Sice jsme seděli jen tak na půl zadku, leč bylo to lepší, než předchozí půlhodinka, kdy jsme museli na chodbičce uhýbat korzujícím prodavačům a vystupujícím, či nastupujícím cestujícím, a to za neustálho přesouvání bagáže ode dveří ke dveřím, páč pokaždé se vystupovalo na opačné straně. S tím, jak se nám bude pohodlně spát, sedíce pouze na jedné půli půlek jsme si lámat hlavu nemuseli. Do Mangalore, pro nás cílové stanice, se mělo dorazit kolem půlnoci, tudíž jsme vystupovali před druhou hodinou raní.
Spoj, jenž by nás po pár dnech vrátil zpět do Bombaje, byl v nedohlednu. Takže nás čekalo další přespání na nádru. Jenže narozdíl od poklidné, liduprázdné Gokarny, to zde na extra klidné spaní nevypadalo. Ponejprv Filip zavelel k zabrání místa naproti policejní stanici, jelikož se dalo předpokládat, že přímo před zraky bdělých strážců zákona, se nás nikdo neodváží oloupit. Ono sice v Indii, na rozdíl od Česka, není národní tradicí okrádat spící turisty, jenže jistota je jistota. Ještě jsme se nestačili řádně uvelebit a padli jsme do oka jednomu z těch strážců pořádku, vartujícího před strážnicí. Byl zvědavý, proč tam chceme přespat, a ne jet někam vlakem. Poté, co mu bylo vysvětleno, že nám spoj jede až po ránu a ukázán lístek, že řádně užíváme indických drah a nejsme žádní bezďáci hledající na noc střechu nad hlavou, bylo nám laskavě povoleno přečkat do příjezdu vlaku na Bombaj a to tedy přímo pod policejním dozorem. Ono to z jejich strany je vždy jen takové bububu, aby ukázali, že něco znamenají, páč mají uniformu (že nepatří k nejnižší kastě). Pokud ukážete klid a nijak na ně nemachrujete, tak vám dovolí a povolí všechno. Všechno co je dovolené a povolené.
Leč plac se posléze ukázal jakožto nezpůsobilý ke klidnému spánku. Bylo tam příliš mnoho světla a Filip také záhy zjistil, poučen z předchozího nezdaru, že je tam enormě vysoký výskyt mravenců a rovněž též komárů. Následný přesun nebyl nijak dlouhý. Pouze pár metrů k jinému pracovnímu stanovišti. Tentokrát se jednalo o jakýsi kumbál údržbářů, či co. Pochybně temné zákoutí, jemuž dominovalo, pominu-li odpadky na zemi, klubko drátů vysokého napětí povalujících se nazdařbůh u zdi. My jsme se tam též nazdařbůh povalovali. Především já, jelikož jsem se natáhl tak šikovně, že jsem nohama blokoval dveře, tudíž chudáci údržbáři by ani nemohli dovnitř. Zrovínka když jsem začal usínast, vzbudil mě jeden z nich. Zkraje jsem si myslel, že nás tam odtaď chce vyhodit úplně. Ale byl to milý, typický Ind. Bohatě mu postačilo, když jsem se šoupnul o metr a přístup dovnitř byl tím uvolněn. Teď už snad nic nebude bránit pokojnému spaní, tak dobrou...
Punks dobývají Indii:
- Punks dobývají Indii (XXX)
- Punks dobývají Indii (XXIX)
- Punks dobývají Indii (XXVIII)
- Punks dobývají Indii (XXVII)
- Punks dobývají Indii (XXVI)
- Punks dobývají Indii (XXV)
- Punks dobývají Indii (XXIV)
- Punks dobývají Indii (XXIII)
- Punks dobývají Indii (XXII)
- Punks dobývají Indii (XXI)
- Punks dobývají Indii (XX)
- Punks dobývají Indii (XIX)
- Punks dobývají Indii (XVIII)
- Punks dobývají Indii (XVII)
- Punks dobývají Indii (XVI)
- Punks dobývají Indii (XV)
- Punks dobývají Indii (XIV)
- Punks dobývají Indii (XIII)
- Punks dobývají Indii (XII)
- Punks dobývají Indii (XI)
- Punks dobývají Indii (X)
- Punks dobývají Indii (IX)
- Punks dobývají Indii (VIII)
- Punks dobývají Indii (VI)
- Punks dobývají Indii (V)
- Punks dobývají Indii (IV)
- Punks dobývají Indii (III)
- Punks dobývají Indii (II)
- Punks dobývají Indii (I)
17.4.2011 Rubrika: Literární fabrika | Komentářů: 2 | Vytisknout
Diskuse ke článku - Punks dobývají Indii (VII)
Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.chrpa: každý nemůže být takový dobrodruh, aby vypadl na rok jako ty s Barkou
Pohoda, dobré čtení.
a máme tejden dovolený za sebou