Punks dobývají Indii (X)

Punks dobývají Indii (X)

Prosby, aby nikdo nechrápal, byly vyslyšeny. Čímž jsme mohli nerušeně usnout, jenže to zřejmě chtělo prosebných přání povícero. Poněvadž poklidné pochrupování předčasně pominulo příchodem protivných predujících parazitů, pijících mi krev. A to doslova i do písmene. Narozdíl od Filipa, který svou palandu obrnil vlastním prostěradlem, já vlezl pouze do polozapnutého spacáku, ve kterém mi bylo dopřáno oddávati se spánku cca tři hodiny. Pak mě vzbudilo svědění pupínků, jež měly na svědomí štěnice, lačnící po mé krvi. Od té doby, to jest od dvou ráno, jsem si krátil dlouhou chvíli nemilosrdným vražděním těchto tvorečků nemilosrdně sajících krev. Nejspíše se domnívaly, že mne budou takto beztrestně terorizovat po celou noc zahaleny rouškou tmy. Velmi se ovšem přepočítaly. Roucho tmy bylo zpřetrháno osvětlením displeje mobilu a já měl tak možnost látat hrubý pytel hrubou záplatou. Vždy když se ozvalo suché zapraskání, následované vlhkým krvavým flekem, projela mnou vlna drobného zadostiučinění. Před sedmou ráno, kdy mé skóre dosáhlo čísla třiadvacet, mě tento krvavý sport omrzel a odebral jsem se raději do sprch.

Jelikož se snídaně vydávala až v osm hodin, nezbývalo než-li se vrátit na krvavé bojiště a na čas se ještě natáhnout. Ale byl klid a mír, protože již nastal bílý den, armáda štěnic z Armády spásy se takticky zakopala do zákopů načerpat nové síly na příští noční boj.

Snídaně byla přímo navýsost královská. Tři krajíce toastového chleba, kousek másla a džemu, jedno vejce a šálek čaje. Po královské hostině jsme šli na chvíli brouzdat po internetu do společenské místnosti, kde jsme si dali do úschovy bágly, abychom se s nimi nemuseli trmácet do filmového ateliéru. Nebyli jsme sami, kdo takto vyčkával příchod filmařů. Spolu s námi se z Armády spásy rekrutovaly další dvě vycházející star. Odbory, ani osobního managera jsme neměli, tudíž jsme si museli platové podmínky dohadovat sami na ulici. Vycházelo to na 500 rupií na osobu za deset hodin natáčení, během kterého nám bude poskytována strava a pití. Suma sumárum na indické poměry mírný nadprůměr. A hlavně máme možnost smysluplně zabít čas do večera, kdy nám má jet vlak. Ovšem čas konce natáčení byl poměrně šibeniční a hrozila nám časová kolize. Dokonce jsme kvůli tomu zvažovali filmování odmítnout. Ale když nám bylo přislíbeno, že tam nemusíme být nutně celých deset hodin, nýbrž po dokončení naší poslední scény můžeme jet, přec jen jsme přikývli s bohorovným klidem, že to nějak určitě stihneme. Abychom v televizi nebudili veřejné pohoršení, museli jsme se z kraťasů převléci do kalhot. Alespoň jsem tak poprvé a zároveň naposled využil v Indii kalhoty. Jinak mi sloužily akorát k tomu, aby zbytečně zabíraly místo v batohu.

Když jsme byli konečně komlet, nastávajích šest herců a dvě hérečky, zahájili producenti náš přesun do ateliéru. Zřejmě to byla nízkorozpočtová telenovela, páč pro nás furt smlouvali co nejlevnější taxíky. Takže to kapánek déle trvalo, než-li vošéfovali tři tága, které nás hodily na příměstkou nádražku, kde naštěstí procedura se smlouváním jízdného odpadla. Lupeny samozřejmě zakoupili do druhé třídy. Vypadalo to, že lístky koupili i pro nějakou žebračku s dítětem v náručí, která se k nám suveréně nakýblovala ve vidině tučné almužny, neboť tolik bělochů naráz v životě snad ani neviděla. Avšak hluboce se zmýlila. Inu, nízkorozpočtová telenovela- nízkorozpočtoví herci. Putování za světly ramp se zdálo být nekonečné. Po dojetí vlakem do cílové stanice následovalo opět nesmlouvavé smlouvání o taxu za taxi. Po čtvrt hoďce smlouvání a půl hoďce pekelné jízdy se před námi tyčily masivní vrata S & J studios, kterými jsme ovšem vstříc umělecké slávě nevstoupili, anóbrž dveřmi standardní velikosti zabudovanými v jednom z křídel vrat. Okamžitě po vstupu dovnitř, aniž bych ještě natočil jednu skeč, se kolem mne vytvořil hlouček mých obdivovatelů, dychtících být v co nejbližší přítomnosti filmové star. Sice se jednalo jen o tamní toulavé psy, avšak mně to nevadilo. Jakožto začínající hvězdička beru za vhod jakýmkoliv fanclubem.

Herec má bezesporu tvrdý chleba. Natáčení je tuze namáhavá lopota a to jak po psychické stránce, tak i po stránce fyzické. Většinu času musí odolávat atakům fans, strkajících vám pod nos fotku či památníček s prosbou o autogram. V našem případku nám fans strklali čumákem do nohou s prosbou o ždibec žvance. A ty nekonečné hodiny strávené v šatně, než zrovínka přijde ta vaše scéna. Ostatně posuďte sami, v ateliéru jsme strávili sedm hodin a to všem kvůli natočení dvou scének. Prvá trvala čtvrt hodiny, druhá třičtvrtě. Zbytek- civění do zdi. Skorem dvě hodiny trvalo, než jsme šli s Filpem na plac. Děj měl následující charakter- hrdinové telenovely kamsi přijedou autem, zastaví, vystoupí ven a vedou velmi převelmi důležitý rozhovor. Já, Filip a jeden Englišmen (dohromady křoví), stojíme opodál a též něco rozmlouváme. Jelikož nebyla žádná řeč, kterou bychom ovládali všichni tři zároveň, Filip s Anglánem komunikoval anglicky, já s ním gavaril pa rusky, no a Filip se mnou po našem, hezky česky. Zhruba po dvou minutách jsme se měli rozloučit a rozejít, každý po svém, toť z naší strany celé. Mezitím rodinka u auta vede onen veledůležitý hovor. Natočilo se to poměrně rychle, na čtvrtý pokus. Což bylo jedině dobře, neboť stát pod žhavým sluncem a předstírat duchaplnou konverzaci, nám neskýtalo mnoho potěšení. Poté jsme opět zapadli do šatny. Následovala mináž a jako nádavkem nám přidali něco málo duchovní potravy v podobě knih. Většina z nich byla v hindštině, čímž nám vskutku pomohli zahnat nudu.

V rámci zabití dlouhé chvíle jsem šel sledovat natáčení obývákových scén, jež jsou pravým kořením telenovel. Maskéři, klapka, kamera- jedem! Celá rodinka dřepí na rohové sedačce krom hlavní hrdinky, co prátruje po obýváku a barvitě líčí, jaká bude úžasná dovolená, kam spolu všichni poletí. Nějak se nedaří nainstalovat do tváří správné škleby, takže se to točí do nekonečna. Jen kvůli této skeči vycamrali litrový lak na vlasy, kterým vždy v pause postříkali zprostředkovatelku té báječné dovolené. Celé to končí tím, že obývák je takřka liduprázdný, zůstala jen nadšená vyprávěčka o prázdninách, když tu náhle odkudsi ze zhora sestupuje záporný hrdina, říkající cosi, že to vše slyšel a najust tam pojede též. Následuje mrtvolně bledý výraz ve tváři kladné hrdinky a tento záběr do jejích očí né nepodobný strnulosti malého makaka, na nějž se upřeně dívá krajta královská, trval dobrou půlminutu. Óó můj dobrotivý Bože, kdybys byl nadčasový, vydal bys přikázání jedenáct. Přikázání jedenácté: "Nikdá neshlédneš ni jediného dílu telenovely." Když ne bůh, alespoň zákonodárci by to měli postavit striktně mimo zákon. Jde totiž o zjevné sebepoškozování a to přeci trestné je.

Celé mě to skolilo natolik, že jsem dostal teplotu a počalo mě škrábat v krku. S výrazem né nepodným hlavní hrdince vypotácel jsem se ven na čerstvý vzduch a vyhledal stín palem olizován konejšivě filípky. Jenže ne na dlouho. Za chvíli mělo přijít moje druhé natáčení. Tentokrát jsem se musel převléci do uniformy indického stewarda. Filip jakbysmet. Měli jsme i jmenovky, takže mohu prozradit své filmové jméno- Baldev Mushari. Nejroztomilejší byl rozhodně pohled na Anglána v uniformě letce. Málokdy se totiž poštěstí potkat bílého, dlouhovlasého, blonďatého pilota indických aerolinií, notabéne jdoucího kočírovat éro v kristuskách bez fuseklí. Děj jako vždy o ničem. Rodinka je zrovna u pasového odbavení, a my postupně po dvojících chodíme kolem. S Filipem jsme se měli kolem nich minout a pozdravit. Nevim, co to do mě vjelo, ale pozdravil jsem svého kolegu stewarda: "Banik pičo." A tak vězte, fanoušci ostravského Baníku, až budete někdy koukat na nějakou indickou telenovelu a uslyšíte v ní takto se zdravit indické stewardy, tak to není zvukový klam nebo šalba, opravdu slyšíte dobře. Váš milý a zdvořilý pozdrav z Bazalů pronikl až do indické televize... (Aby nedošlo k mylným spekulacím, dodávám že nejsem fanouškem Baníku.)

Natočit tento úsek se celkově nedařilo. S vypoulenýma očima jsem sledoval na mobilu, kterak neúprosně kvačí čas s ohledem na odjezd našeho vlaku. Když už se vše zdálo v cajku, ti dilentanti zjistili, že jsou v záběru vidět bosé nohy v kristuskách toho pilota, ačkoliv jsme rádoby filmové profíky na to předem upozorňovali. Čili další zbytečné zdržení, další klapka, další kamera, další start. Po dokončení jsme byli v cukuletu převlečeni do civilu a hlásili svůj úmysl odejít, jakože bychom rádi stihli ten vlak. Mladíci, co nás naverbovali do natáčení, byli v poho a navíc za nás i orodovali u hlavního producenta a zároveň vypláceče herečského žoldu v jedné osobě. Jenže to byl neskutečně egoistický, sebestředný, nafoukaný, ignorantský, narcistický, dutohlavý pablb a těch tisíc rupek nám vysázel až po půl hodině zlomyslného zdržování.

Následovala překotná hysterická snaha dostat se zavčas na nádražku. Rikša ale jede pomalu, páč silnice je ucpaná. Na příměstském nádru chytáme jako na just courák. Takže když z něj vystupujeme, máme zhruba 25 minut na to dojet pro bágly na Armádu spásy a tam od ní na Mumbai CST, což je téměř nemožné. Nezbývá tedy nic jiného, než se spoléhat, že železný oř bude mít spoždění. Naše tradiční smůla se náš drží, seč jí síly stačí. Zrovínka vybíráme taxikáře, který je zajisté světovým šampiónem v dezorientačním bloudění. Nemá ani potuchy, kde by Red Salvation Army mohla být. Každou chvíli zastavuje a ptá se na cestu kolemstojících, kteří jsou všici náramně chytří jak brouk Pytlík, a každý z nich ukazuje jiným směrem. Nakonec ho tam Filip musí pomalu dovést za ručičku, aby vůbec k ní trefil. Jít rovnou pěšky, byli bychom tam časově stejně a hlavně zadarmo. Do toho všeho se Filipovi rozpadla jedna sandále (má poslední pár, poněvadž jeden už vyhodil na Kudle beach), provizorně to řeší sicherhajzka. Od Armády spásy vyrážíme už de facto tři minuty po odjezdu vlakové soupravy. Já, zdrcen těmito fakty, nacházím se mezi prahem prosebných súter za zpoždění vlaku a klinickou smrtí, zatímco Filip dává najevo své žití bušením hlavou do okénka taxíku. Aneb každý to nezvládáme po svém. Šofér plně si vědom svého předchozího propadáku, řítí se s námi silnicí, jak Baroš francouzskou dálnicí. I tak na nádraží dorážíme dvanáct minut po úředním čase odjezdu. Leč vlaky tu mívají časovou ztrátu v průměru jednu hodinu. Jenže tentokrát byl však opožděn ani ne o pět minut, jak jsme se dozvěděli od jednoho ajzboňáka. Zkrátka když se daří, tak se daří. Chci umřít...a to je zatím jen čtvrtek dvanáctého, co teprve až zítra nastane pátek třináctého?!?!

Za promeškaný spoj inkasujeme aspoň polovinu jízdného. Toť jediné positivum v bezbřehém oceánu negativ. Armáda spásy je již zavřená. Zbývá tedy jediné, přespat tady, mezi bezďáky, což je vzhledem k tomu, že mám horečku a bolí mě v krku, přímo báječné. Nerad se opakuji, ale chci umřít !!! Sbohem...

ALT

Punks dobývají Indii:


8.5.2011   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 0   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1
PUNK 1
 

Diskuse ke článku - Punks dobývají Indii (X)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.