Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Tato kapitola bude rekordně krátká a tak trochu stereotypní. Zatímco u ostatních kapitol jsem poznámkami o zážitcích ze dne popsal v průměru jednu stranu formátu A5, u tohoto dne bylo poznamenáno jen toliko: středa 18. sračka, sračka, nic než sračka.

Danova věštba se vskutku vyplnila a Filip byl nucen kolem třetí ráno jít na velkou. Jelikož chodil pravidelně každou půl hoďku, brzy mne šramocením vzbudil. V duchu jsem si říkal, že je vůl, když snědl ty proklaté cukrovinky. Jenže jak říká staré moudré indické pořekadlo - nechval ranní průjem před večerem. Už v době, kdy mě Filip probudil, jsem se necítil zrovínka dvakrát fit. Od pěti hodin jsem byl jeho věrným souputníkem a rovněž co půl hodiny, to cesta na wc. Naštěstí k nám byl Bůh nanejvýš milosrdný a seslal na nás průjem časově tak, že Filip chodil v celou a v půl, kdežto já v čtvrt a v tři čtvrtě, čímž nedošlo ke střetu zájmů. Každopádně jen cukrovinkami to být nemohlo, páč já žádné nepozřel.

Poněvadž jsem žádné prášky na stavění neměl (neboť mi je tenkrát ukradl ve vlaku ten kadet), Filip mi ochotně dal pilulku, která je v Čechách nejúčinější v boji proti průjmu. Jenže tohle byl průjem indický. A my dále vesele pokračovali v našich pravidelných výletech na záchod. Po čase jsme se přestali jimi ládovat, páč brát je mělo asi tolik smyslu, jako instalovat ve Vatikánu automat na kondomy.

Zlatý český průjem v českém prostředí. Člověk si pěkně dřepne na mísu a má klídek a pohodu. Zde to s přibývající dobou, ubývajícími silami a nijak neubývajícím vodopádem z análu bylo čím dál více neúnosnější. Ona totiž není žádná legrace, vysílený, s křečemi v břiše, se udržet v podřepu. Časem jsem, a nejen já, rezignoval na takovou pitomost, jako je utírat si zadek toaleťákem, a bral jsem to hezky idylicky po indicky - prstíky levé ruky... Ostatně, nebylo by taktní alespoň párkrát nezkusit tradice a zvyky hostitelské země. A konec konců bylo to praktičtější, pohodlenější a rychlejší.

Počasí asi dostalo též průjem. Půl hodiny zářivě svítilo slunko, načež následující půl hodiny lilo. A tak se to pravidleně střídalo stejně jako Filip se mnou o wc celé dopoledne. Bylo to vůbec poprvé, co nás v Indii zastihl déšť. Což bylo velmi dobré, poněvadž se výrazně ochladilo. Nám totiž bohatě stačilo, že jsme se potili z toho průjmu.

Jedno bylo jasné, o žádném cestování pro dnešek nemůže být řeč. Jediný, kdo byl schopen cestování, byl Danouš. Čehož Filip využil k tomu, aby mu předal instrukce, jaké má koupit tablety, které mu dopuručil jeden Francouz pro případ, že by jej postihl indický průjem. Dan tedy vyšel pátrat po nějaké apatyce, kde by určené léčivo měli. Po hodině a něco se vítězoslavně navrátil mávaje významně platem zelených tablet. Krom polykání andělíčků na smrtelném loži sebrali jsme poslední zbytky sil a polkli jednu tajuplně vyhlížející pilulku.

Oba jsme si ve svém obvyklém intervalu ještě jedenkrát zašli na toaletu a potom jako když utne. Průjem ustal a po čase i křeče. Respektive u mne a u Filipa ustal, u Dana naopak nastal. Ovšem ten byl ve výhodě, že měl zázračný medikament ihned po ruce. Takže jeho útrapy byly podstatně kratší. Nejlepší na tom bylo, že jedna tableta vycházela v přepočtu na našich padesát haléřů a stačila na ozdravění bohatě, kdežto těch prášků z domova jsme spolykali za několik desítek korun a výsledek byl nulový.

Každopádně jsme byli natolik zdecimováni, že i po zbytek dne jsme bezvládně leželi na postelích a ven vyšli pouze na chvíli koupit si alespoň trochu dietního jídla a zaplatit na recepci ještě jeden den pobytu navíc. A to jsem si včera liboval v tom, že mám za sebou úspěšně polovinu indického pobytu, a byl jsem dosud všeho všudy na velké jen osmkrát. No, během jednoho dne jsem v tomto ohledu předčil všechny předchozí dny dohromady.

Tak dobrou...