Punks dobývají Indii (XXII)

Punks dobývají Indii (XXII)

V BUDDHOVĚ SVATYNI

Před rozbřeskem mě vzbudilo zlénedobré škrundání v břiše. Leč byl to planý poplach, po kterém nic nenásledovalo. A tak jsem se po kratším posezení mohl s klidem vrátit zpět do pelechu a ještě si krapet zdřímnout. Avšak to krapet se trochu krapet protáhlo. Toho rána jsme se z postelí vyhrabali až na devátou. A jelikož se Filip ranní, či spíše dopolední hygieně věnoval skoro dvě hodiny, šlo se poté rovnou na oběd.

Nevím, zda se očistě věnoval s vytříbenou péčí kočičí mňaudámy, nebo byl jen stále zpomalený z včerejšího pokuřování, každopádně mne tím zaskočil. Neboť mi opět počalo škrundat v břiše, tentokrát z hladu. Ovšem o tom, že bych šel na jídlo sám napřed, jsem nijak neuvažoval, páč mi bylo jasné, že každou chvílí musí už konečně vylézt z koupelny. S pomocí pověstné buddhistické trpělivosti a též sušenek jsem se přec jen dočkal onoho kýženého okamžiku, kdy z koupelny vyšel nový člověk. Vzorně vypulírovaný, vyvoněný, voholený...

Stejně jako jsem nepoznával Filipa po jeho očistné proceduře, nepoznávali jsme ulice, kterými jsme předchozího dne procházeli, resp. "hlavní třídu", s přilehlým okolím. Vše, co šlo polepit, to bylo poseto plakáty s fotem jedenáctého panchen lamy**, za jehož propuštění právě probíhala petice (nejspíš tak probíhá každý rok, když má mít narozeniny). Pocit hladu ustoupil do pozadí, přebit soucitem, bezmocí a nenávistí zároveň.

Člověk by musel mít srdce z kamene, aby s pančhenlamou nesoucítil. Málokdo má takové "štěstí", že se stane politickým vězněm již v šesti letech. Zítra má mít už osmnáctiny, které oslaví jako spoustu předchozích narozek v čínském arestu. Být to u nás, byl by zítra plnoletý. Takže by to mohl jít zapít na nějakou párty. Taková krásná oslava typická v našich zeměpisných šířkách. On by tak pochopitelně neučinil, neb je ortodoxním buddhistou, tudíž takové pitomosti nemá zapotřebí provádět.

Bylo krásné sledovat nadšení lidí ať už organizujících demonstraci s peticí, nebo těch přispívajících svým podpisem k propuštění panchen lamy. Avšak pocit bezmocnosti převládal. Moc bych mu propuštění přál, ale obávám se, že toto žádná petice nezmění. Tohle může změnit snad jedině jasné kategorické NE! Číně v podobě obchodní bojkotu jejich zboží. Jenže vysvětlujte v prvé řadě, že existuje cosi víc, než-li jen materiálně založený svět kapitalistům prahnoucím po finančním profitu, a v neposledním sledu rodičům kupujícím svým ratolestem s láskou (k penězům), laciné čínské hračky, které mají rakovinotvorné a karciogení látky jako bonus již zahrnuty v ceně... Nemluvě o tom, že sehnat v dnešní době elektroniku nečínského původu jest úkolem téměř nadlidským.

Zároveň ve mne kypěle i nenávist vůči totalitnímu čínskému režimu perzekujícím porobené národy Tibeťanů a Ujgurů. Věčná a věcná škoda, že V Tibetu krom bohatého kulturního a duchovního dědictví nejsou bohatá naleziště ropy. Pak by tam možná Amíci podnikli vojenskou invazi. Jako když jen a pouze v ryzím zájmu lidských práv osvobozovali Kuvajt, či ničili neexistující továrny na jaderné a chemické zbraně v Iráku.

Ač petice neměla dle našeho soudu valnou šanci na úspěch, přesto jsme ji svými podpisy podpořili. Po tomto záslužném aktu jsme si po zásluze dopřáli odměnu v podobě chutné krmi v restauraci Óm. Převaha vegetariánských jídel tu byla stejně jako v klasických indických pohostinstvích. Avšak zde měli v menu navíc tofu, které jsme si svorně objednali. Při výstupu do horní zahradní restaurace jsme sice museli zdolat pár desítek schodů, leč stálo to za to. Ta panorámata. Byla odtud k spatření jak na dlani silnice vinoucí se od Dharamsaly obklopená hustými lesy, nad lesy Himaláje a nad horami jen modrá obloha a nad tou již nic. Až to člověka svádělo upřeně hledět do prázdna a meditovat odříkáváním slabiky óm. Třeba by to obsluha brala jako propagaci jejich podniku a za odměnu by nám poskytla slevu z útraty.

Alespoň jsem dostal zdarma několik ubrousků na vysmrkání, resp. mi je donesl Filip. Páč se mi chtělo móc smrkat a žádný kapesník nebyl po ruce. Né že bych si o ně nedokázal za normálních okolností říci sám. Jenže jsem byl držen takřka v patové situaci vlastní nudlí visící mi z nosu jak malému capartovi. Nudle hrozila, že při sebemenším pohybu ukvápne a nejhorší na tom bylo, že jsem měl triko bez rukávů. Čili situace byla spíše šach matová v můj neprospěch. A tak jsem s křečovitou grimasou přemlouval Filipa, zda by byl tak laskav a donesl mi ty zpropadené ubrousky raději on. Po pár minutách prošení, žadonění, intervenování a lobování, se přec jen k tomuto spasitelskému počinu odhodlal.

Dobře najedeni, dobře vysmrkáni, zašli jsme na menší toulku městem, s tím že si půjdeme na hotel dát odpolední siestu, abychom se duchovně připravili na večerní návštěvu buddhistického templu. Prohlídku jsme záměrně posunuli na pozdější hodiny, neboť k večeru by se tam mohly konat nějaké obřady. Kolem šesté večír, vzorně ´nameditováni´, vyrazili jsme do chrámu Namgyal, kterýžto leží přesně na opačném konci McLeod-Ganj. Pěkně jsme se tudíž prošli. Ale což, nám na nějakých pár krocích navíc nezáleželo, neboť na konci naší štreky leželo duchovní obohacení. Cestou jsme si dali na kuráž šálek masály. Takto posilněni jsme vstoupili neohroženě na buddhistickou půdu. (Ti kdož se dovtípili, že pod pojmem půda, je míněno - zem, jakožto všeobecně prostorově, si mohou připsat opět bodík do vědomostního quízu. To aby si někdo nemyslel, že jsme mnichům lezli na půdu, očíhnout střechu, jestli jim tam nezatéká.)

Bylo tam pěkně...

Všemu dominovala uvolněná a tichá atmosféra. Krom Buddhových učenců se tam nacházely asi tři desítky navštěvníků. Ti odvážnější debatovali na nádvoří s mnichy, ostatní zkoumali kresby mandal a sochy v klášteře, či jeho stavbu samotnou. Želbohu bylo znát, že se jedná o rychle dělanou novostavbu, která má co se týče leposti tvarů daleko do tibetské architektury. Obzvláště když to přímo v chrámu může člověk konfontovat s obrazem původního sídla dalai lamy ve Lhase. Ale i tak je chválihodné, jak se indická vláda alespoň takto stará o emigrované mnichy z Tibetu. Nejvíce jsem byl však unešen z obřadního sálu. Ponejprv jsme jej jen lačně okukovali zvenčí. Poté, co jsme viděli, že tam mohou i prostí smrtelníci, dodali jsme si odvahy a vkročili na nejsvětější místo posvátné půdy.

Zdi byly obklopeny dlouhými a vysokými knihovnami, plných učených knih, jež se podařilo uchránit před komunistickými barbary z Číny. Působily zde jako ty nejblyštivější klenoty obohacující lidstvo po duchovní stránce. Síni vévodila socha prince z rodu Šákjamuni v mírně nadživotní velikosti, k níž mohou poutníci skládat milodary. Takže mimo mincí a bankovek bylo možno spatřit k nohám Buddhy cnostně položené a darované oplatky, čekulády a jiné pamlsky (včetně vepřové paštiky, ač prvotní Buddha byl striktní vegetarián). Všechny ty pochutiny na prvý dojem působily dojmem, že je má Siddhártha po ruce na zahnání hladu během svého věčného meditačního sezení. Během celé doby strávené v obřadní místnosti jsem si připadal plaše jak myška hozená do nového terária. Snažili jsme se chovat co nejvíce obezřetně, abychom nedej Bože, vlastně nedej Buddho, nějak nevědomky nezneuctili posvátnost místa.

Bylo zážitkem "live" pozorovat mnicha vzdávajícího úctu Buddhovi "přemodlením" místnosti napříč. Kdy nejprve poklekne na kolena, pak poklesne na všechny čtyři s rukami nataženými vpřed a na závěr se natáhne na zem celý, přičemž se posune cca o metr dopředu. A takto to pěkně opakuje dokola, než překoná celou síň. Pro zajímavost, ta místnost měla tak 25 metrů, celkem fuška. My jsme na znamení pokory poklekli jen jedinkrát před samotnou sochou. Né že bychom nechtěli vzdát větší hold jednomu z největších myslitelů lidstva. Leč v našem podání by to spíše teatrálně připomínalo lachtana, který se chce dostat z pláže do moře, než-li pokorné vzdávání úcty.

Během návštěvy chrámu jsem podstoupil ještě jednu konfrontaci co se týče vykonávání buddhistických praktik. A sice u modlitebních mlýnků, resp. mlýnů. Mlýnů, páč byly asi tak půl metru široké a nejméně půl druhého metru vysoké. Jakmile jsem je spatřil, umanul jsem si, že je roztočím. Čímž během chvilky několikanásobně odříkám mantry na nich sepsané (kolikrát se mlýnek otočí, tolikrát je modlitba vyřčena), takový buddhistický fígl. Jako výrostek chystající se do cizí zahrady na jablka jsem opatrně juknul všemi směry, zda někdo nepřichází. Vzduch se zdál být čistý a tak jsem přetavil svou myšlenku ve skutek. Počal jsem roztáčet jeden mlýnek za druhým. Avšak když jsem byl zhruba u desátého, zmerčil jsem mnicha přistupujícího k mlýnkům se stejným úmyslem, co já. Byl to ostřílený profík. Můj počáteční náskok za nedlouhou dobu vymazal a dostihl mne, ač jsem se snažil za všech sil roztáčet mlýnky co nejrychleji. Průprava z dětství, kdy jsem, u babičky, točíval klikou kafemlýnku, se očividně projevila jako naprosto nedostačující. Ale to onoho mnicha nijak netrápilo. Bylo evidentně znát, že nikam nespěchá, např. do supermarketu, páč tam maj rohlíky a mlíko v akci.

Potom, co jsme se takto nasytili duchovně, dospěli jsme k názoru, že by bylo dobré se nasytit i fyzicky. Což jsme vzápětí učinili v tamní pizzérce, ležící v areálu kláštera. Čekání na pizzu jsem si krátil študováním velké mapy světa. Jednalo se o novější kousek, neboť Československo tam bylo rozseknuté vejpůl. Avšak marně jsem hledal naše vlajky, neměli tam českou, ani slovenskou. Takže na dotaz zvídavého turisty - odkud pocházím a jak vypadá náš prapor, jsem mohl na mapě, pomocí prstu odpovědět jen polovičatě. Na adresu tamního kuchaře dlužno dodat, že to byl mistr svého oboru, tudíž jsme z Namgyalu odcházeli naplněni kvalitně jak duchovně, tak též fyzicky. Pokud bych měl provést další indickou sumarizaci: pizza - 60 rupií; lemon fresh soda - 12 rupií; milodar položený k buddhově soše - 15 rupií; (duchovní) prožitek z návštěvy klášteru Namgyal - k nezaplacení.

Avšak nepotvrdili bychom pověst materialisticky založených Evropanů, nekoupit si něco hmotného. A tak jsme po cestě navštívili alespoň krámek s pohledy, odkud jsme si oba donášeli nejméně po tuctu netuctových pohlednic. No, opět se budu opakovat, to asi každý den během pobytu v McLeod, ale i tentokrát jsme do postelí uléhali naprosto uvolněni a spokojeni... tak dobrou...

** jedenáctý Panchen Lama; občanským jménem - Gendun Čhokji Ňima; nar. 25/4 1989; vězněn od svých šesti let, s celou svou rodinou; na jeho post dosadil čínský režim "vlastního" pančhen lamu (Gjacchan Norba); podle tibetské (lamaistické) tradice mu náleží stěžejní role při rozpoznání příštího dalajlamy (a naopak); dodnes o něm nejsou žádné zprávy, takže je nejspíš stále vězněn i v tomto okamžiku, kdy toto čtete, pokud tedy nebyl popraven...

ALT

Punks dobývají Indii:


28.8.2011   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 1   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1
PUNK 1
 

Diskuse ke článku - Punks dobývají Indii (XXII)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
mrtvola ©
mrtvola © - 29.8.2011 20:18

To napětí mezi čínským komunismem na jedné straně a svobodným tržním hospodářstvím a demokracií na starně druhé, dříve, či později vybuchne. Řekl bych, že to bude hustá palba. Myslím si, že se současná Čína rozpadne na několi národnostních celků, mezi nimiž bude zcela jistě konečně svobodný Tibet.