Punks dobývají Indii (XXIV)

Punks dobývají Indii (XXIV)

VYHNÁNI Z RÁJE...

Z ranní letargie, když už má člověk očka na půl otevřena, nás vytrhlo známé bušení na dveře, což znamenalo jediné, za dveřmi je Dan. Ostatně, pokojová služba by si nás takto časně ráno dovolila vyrušovat leda v případě požáru, či jiné živelné pohromy.

Zásluhou ranního ptáčete Danouše jdeme poprvé během pobytu v McLeod na regulérní snídani do restaurace. Páč předchozí raňajky mezi jedenáctou až dvanáctou hoďkou by se spíše daly považovat za oběd. Volba padá na Óm a to pochopitelně na balkónovou terasu s luxusní vyhlídkou. Obsluha nejspíše včera flámovala, poněvadž na naše přání, to jest vesměs kombinování dvou chodů dohromady, koukali vyjeveně. Ponejvíce byli rozhozeni z Filipovy choutky- krupicové kaše s čekuládou. Marné bylo Filipovo snaživé vysvětlování, že napřed udělají normálně krupičnou kaši, a dokavaď je horká, dají do ní čekuládu, ta se v ní rozteče a to pak zamíchají, čímž on bude mít krásně hnědou krupicovo-čekuládovou kaši. Pikolík na něj tupě zíral, jako kdyby na něj mluvil maďarsky, on však hovořil plynule anglicky.

Maďarsky komunikovala pětice Maďarek, sedící u protějšího stolu. Jelikož uměly perfektně slovensky, nečinila jim nijak ani větší potíže sesterská řeč, čeština. Naším hovorem, potažmo objednávkou, mnou a Danem sarkasticky okomentovávanou česky, se přímo náramně bavily. Takže jsme záhy s nimi navázali družný rozhovor v českoslovenštině. Jelikož ony během svého indického putování volily bezpečnější cesty a ubytování, oblažovali jsme především my je strastiplnými historkami z cest. Své dobrodružné zážitky jsme líčili s Danem, s černým humorem, ku pobavení uherského kvinteta neustále se zajíkajícího smíchem. Filip si mezitím odběhl do ulic, vošéfovat tu zpropadenou čokošku do kaše. Po pár minutách se vrátil bohužel s pořízenou. Bohužel proto, páč zvolil naprosto nevhodnou značku- Nestlé... Aniž bychom se s Danoušem smluvili, alespoň pohledem, jsme oba pohotově pokárali chudáka Filipa za tento poklesek. Napůl vážně, napůl ze srandy, v rámci pokračování estrády pro lepé kolegyně cestovatelky. No, objednat si k tomu ještě šálek kávičky Death Café od této firmy, nejspíše by mu skončil převrhlý v klíně, jak jsme byli v dobrém rozmaru. Takto jsme si krátili čekání na polévky, které měli přinést za půl hodiny, ačkoli se běžně servírují do čtvrt hodiny. Takže po hodině čekání nám je dodali na stůl a to vlažné. Asi za tu dobu vychladly. Ohřívat je na sluníčku, byly by zajisté teplejší.

Po velké, či lépe řečeno vleklé snídani, vyrážíme do ulic prolézt krámky. Záměrně volím ten, v němž mám kredit pětadvacet babek. Tentokrát padá volba na většího zástupce fauny a sice na slona. Byť tedy velikostí rozměrů je soška totožná jako ta kačenka. Akurát není rozevírací. Takže aspoň automaticky odpadají utkvělé myšlenky na pašování drog. Naše obchodní stezka je takticky vedena přímým směrem na konec McLeod k ´výpadovce´ k vodopádům. Poučeni z nezdaru předchozího dne, dnes trumfujeme a trefujeme správný směr napoprvé. Tudíž odpadá časová prodleva kvůli hledání pravé cesty. Na šálek čaje jdeme rovnou nad vodopád mimo davy lidí. Počasí je dnes vůči nám neskonale shovívavé a tak si nyní vodní symfonii můžeme dopřávat pro potěchu duše a mysli o poznání déle, než-li pět minut jako včera. Zahaleni hašišovým dýmem bychom vodní orchestr byli snad schopni vychutnávat několik hodin v kuse. Každý kámen, každý oblázek v korytě jakoby měly své místo, tak jako ho má každý muzikant se svým nástrojem, aby vše ladilo do nejmenší detailu. Leč čas odjezdu se neúprosně chýlil. Nezbývalo nám tedy, chtě nechtě, než opustit nekonečně linoucí se tok a jít zpátky do McLeod.

Cestou nazpět jsme se schválně stavěli u antiolympijského bilboardu, jenž pokládal kolemjdoucím otázku: "Kde budeš Ty za XXX dní?" XXX - značilo počet dnů zbývajících do zahájení ani ne tak olympijských her, jako spíše oslav lidské megalománie hraničící s blbostí, čínského usurpátorského režimu a festivalu podvodů rozhodčích ve prospěch domácích, aby urvali co nejvíce zlata. Škoda, že krom disciplín, jako jsou střelba na běžící terč, asfaltové holuby, apod., nejsou olympijskými disciplínami též střelba do demonstrantů, či odsouzenců k smrti. V tom jsou zajisté Číňané přeborníci, tam by nadržování ze strany sudích rozhodně nepotřebovali. Zajímalo nás, zda ta čísla mění každý den. A opravdu, dnešní číslo bylo o dvě menší oproti předvčerejšímu. Samozřejmě, že se jednalo o poctivou ruční výměnu čísel. Konec konců, vymoženost jako digitální tabule by zde na úpatí Himalájí příliš neladila místímu koloritu.

Pak už pokračujeme na hotel, kde si balíme svých pár švestek, ke kterým přibude pár švestek z Danovi zahrádky, resp. báglu. Prý toho má přespříliš. Moc nakupoval a teď mu činí problémy to všechno napěchovat do batožin. Takže k Filipovi přesunul několik knih a ke mně spousty krabiček s čajem, originál přímo z Darjeelingu. Tedy aspoň pevně věřím, že v těch krabkách je opravdu čaj a nikoliv hašiš nebo opium. Páč ty měsíční prázdniny mi tu stačí ažaž. Nevím, jestli to byla bezmezná důvěra v kámoše či pouhá lenost, každopádně s jejich otevíráním a kontrolováním obsahu jsem se nijak nenamáhal. Halt zbožňuji překvápka a tak si hodlám počkat, co mi řeknou, nebo neřeknou policajti na letišti. Abych to neměl tak těžké (ten náklad), ulevuje mi Dan tím, že si na oplátku ode mne půjčuje knihu, kterou jsem během indické anabáze přelouskal dvakrát. Škoda, říkal jsem si, že bych ji mohl přečíst dotřetice všeho dobrého.

Přicházíme k čemusi co ... co se nedá ani omylem nazvat autobusovým nádražím. Maximálně když přimhouříte obě oči, lze to považovat za zastávku. Prostě tam podél cesty stály autobusy, z čeho se dalo vydedukovat, že vás odtamtud nějaký odveze, snad. Štěstí, že nechytáme až vzadu posledního fleka, vybyla na nás lůžka v předposlední řadě. Zhruba první polovina busu je tvořena sedačkami, druhá půlka pak lůžky. Jak se posléze ukázalo bylo za vhod lůžka/sedačky, ač již zaplacena a tudíž teoreticky obsazena, obsadit nějakou tu minutku s předstihem před odjezdem. Sic hrozilo, že by se na naše místo mohl nakýblovat někdo jiný. Jak nám horlivě sdělovala zcestovalá Španělka, která byla v Indii již počtvrté, zuby nehty se držící svého fleku, jež se jí už kdosi pokusil předtím obsadit. Očividně z toho byla vlemi rozrušená. Filip mě však poklidně poučoval, že my se zas až tolik o své posty obávat nemusíme. Poněvadž předposlední místo vzadu znamená druhý nejhroší místo v buse. Logicky vzato, naše lůžka by se odhodlal okupovat jedině ten, kdo to vyfasoval úplně dozadu. A tak jsme ještě nějakou tu chvilku klábosili venku s Danem. Tentokrát se naše cesty s ním definitivně rozdělí a napříště se shledáme až v rodné vlasti.

Po nezbytném poplácání se po zádech a obejmutí, plni dojetí z rozloučení, se odebíráme zpět do útrob autobusu. Žádná dohadování o místa podstupovat nemusíme. Nevím ani, jestli jsme se domlouvali na místech, kdo kde bude ležet, či jen prostě rozhodla náhoda, že já lezl nahoru prvý, takže jsem to měl s výhledem z okénka. Což mělo tu výhodu, že krom (ne)výhledu ven, kde za nedlouho nebylo nic vidět kvůli tmě jak v pytli, jsem se permanetně třískal čelem a i jinými částmi těla o stěnu autobusu. Zatímco Filip si hověl nepotlučený na krajíčku neustále vystavěn možnosti spadnutí dolů do uličky. Navíc ten prostor k ležení byl poměrně úzký, že jsme tam spolu leželi jak dva ... no prostě, jak dva lidi, co spolu leží na úzkém prostoru. Až jsem přemítal, zda by nebylo bylo lepší koupit lístky k sezení. Že se jako člověk na nikoho k někomu porád nelepí nesdíleje přitom společné lože a nemá omlácenou palici, od věčných nárazů.

Snad tyto všechny peripetie měly být předzvěstí toho, že po opuštění poklidného ´Tibeťanského´ ráje, v McLeod- Ganj, nás zanedlouho bude čekat nanovo indické peklo. Ať už fyzické dík sluneční výhni, tak i psychické zásluhou přehuštěného města plného lidí, kteří na nás budou zkoušet ty svoje voblože. Stručně shrnuto, s těmito báječnými pocity a báječným pohodlím se mi přímo báječně usínalo... dobrou...

ALT

Punks dobývají Indii:


11.9.2011   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 0   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1
PUNK 1
 

Diskuse ke článku - Punks dobývají Indii (XXIV)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.