Punks dobývají Indii (XXV)

Punks dobývají Indii (XXV)

DOPRAVNÍ NEHODA

Cesta nakonec místo deseti hodin trvala plných hodin třináct. O to více jsme vylézali z busu totálně rozmláceni a samozřejmě nevyspalí. Blížila se osmá hodina ranní, capital town New Dehli se právě probouzelo k životu. Napůl probuzeni, napůl mrtví, bereme rikšu a ihned jedeme k nádraží. Koupit zavčas lístky na zítřejší den, páč víc jak jeden den v Dillí strávit nehodláme. Po jízdě značně prokládané troubením klaksonu, které nás jakžtakž probralo, vystupujeme a ... a ti kteří tipovali, že nás rikšák hodil, nikoli na nádro, anóbrž k hotelu, pro který loví turisty, právě vybojovali další bodík do naučného testu o Indii. Byl to absolutní blb, který nebyl schopen si nechat vysvětlit, že potřebujeme na nádro a né do hotelu. Filip se duchaplně zorientoval a zavelel k pochodu, poněvadž nádraží bylo vzdáleno jen půl kilometru. Každopádně nám ten den pěkně začal. Hned taková hezká voblož na úvod, na uvítanou.

Na nádru máme též kliku. Naše fronta se zasekává a ne a ne a ne se rozběhnout. Rozvíjím tedy druhý front. Filip to v tom prvém vzdává, když po půl hodině nepostoupí vpřed ani o píď, a jde si koupit pití. Jelikož ten den se štěstěna rozhodla nám dělat družnou společnici, Filip postupně a potupně zjišťuje, že nic takového, jako je automat či stánek s nápoji není- 1) na hale, kde se právě nacházíme, ani 2) na žádné jiné hale v celém nádraží, dokonce ani 3) v přilehlém okolí okolo nadráží, takže si to pěkně štrádoval kilometr, než narazil na životadárný pramen, resp. prodejnu balené vody. Pochopitelně, že mu toto putování za douškem vody, ne nepodobnému, jako když slepička sháněla trochu vody kohoutkovi dusícímu se semínkem uvízlým v hrdle, zabralo hodně času. Já sice po tu dobu neležel v nádražní komoře s nožkami nahoře, avšak pěkně mě tím vydusil. Páč se na mne pomalu, ale jistě blížila řada a jediné, co jsem věděl, bylo, že ňák něčím přes něco, se chceme dopravit do Bombaje. Nejpikantnější na tom bylo, že v těch frontách pro cizince se při koupi lístku musíte prokázat cestovním pasem. Jakože jste fakt zahraniční host, a kolik lístků kupujete, tolik pasů ukazujete. Samozřejmě, že Filip svůj průkaz totožnosti měl u sebe. Což je logické, vždyť si odběhl "jen na pět minut" pro pití. Zásluhou asiatského páru špatně hovořícího anglicky, se frontový had pozdržel zhruba o tolik minut, za kolik se na nás dostala řada po Filipově návratu. Nebýt toho, mohli jsme si stání ve frontě zopáknout.

Jak jsme do Dehli přijeli, tak stejně odjedeme. Pěkně hezky z rána před osmou hodinou. Tedy aspoň za předpokladu, že nám to neujede. Takže ještě zchrastit nocleh a hurá za zábavou. Rikšák dostal instrukce, že chceme hotel s pokojem do 300 rupií dohromady za oba. Tudíž nás dovezl před residenci, kde "nejnuznější" dvoulůžkáč stál 600, čili 300 na osobu. Prý to špatně pochopil, netušil, že to chceme za tři sta dohromady. Houby s voctem. Páč zvídavě čekal, jestli se ubytujeme, aby vyinkasoval prémie za ulovené duše. Nevím jak to Filip dokázal, ale prostě to dokázal, za což před ním smekám klobouk. S šéfem hotelu to ukecal na čtyři kila. Sice šéfík plakal, že takhle přijde na mizinu, bude-li dávat třetinové slevy. Ovšem my už jsme se naučili místním zvykům a kontrovali natahováním moldánků, kterak nám to kilko navíc zrujnuje rozpočet.

To, v čem jsme se nacházeli, se diametrálně odlišovalo od předchozích "pastoušek", v nichž jsme bývali ubytováni. Do čtvrtého patra nás vyvezl nóbl výtah. V pokoji, do kterého nás zavedl služebníček, nebyl žádný brajgl jako v Haridvaru. Před našimi zraky vyměnil prostěradla a povlečení, takže jsme nebyli nuceni použít spacáky jako podestýlku, abychom neleželi na něčem, co spíše než prostěradlo, připomínalo mapu světa zásluhou různorodě tvarovaných fleků od potu a místy snad i sperma. Jak jsme byli zvyklí z některých předchozích štací. Ba dokonce nám donesl i dvě mýdla, čisté ručníky a toaleťáky (též čisté)!!! Jako bonus byl pokoj vybaven výkonnou, vysoce výkonnou klimatizací. Za ty prachy to byla výhra v loterii.

Zatímco Filip ještě vybaluje a vybavuje se se služebníčkem, jdu omrknout výhled ze shora. Jsou to jen dvě patra, tak je beru hezky po svých. Rozhled na střešní terase je pěkný, skoro jako v McLeod. Jen místo malebných vrcholků hor a záplavy pestrobarevných modlitebních praporků, zde čučíte vstříc nekonečné cihlo-betonové džungli. Sotva vplujeme do ulic, potkáváme se s krajanem, který po nějakou dobu putoval s Danem. Nabízí se, že nás dovede do laciné, avšak kvalitní restaurace. Skoro by se dala přirovnat k takovým těm starým bufetům, co hlavně fungovaly za komančů a teď jsou vytlačovány unifikovanou stravou a kulturou á la mekáč. A měl pravdu, jídlo tam bylo znamenité, že by ho lépe neukuchtil snad ani sám Sváťa Kuřátko. Po gurmánském zážitku se loučíme a jdeme hledat nálevnu, co jsme v ní byli minule. To se nám podaří hodně rychle, jenže stejně tak rychle si můžeme nechat zajít chutě na Ledňáčka. Vítá nás jen cedule, že provozovna je v rekonstrukci. Jdeme se tedy pídit po jiné, což nám zabere hodinu. Takže když se tam doplahočíme, máme jazyky vypláznuté až na vestu. Po hodinovém pochoďáku si dopřáváme časově totožné posezení. Chuť jinak kvalitního pivka nám kazí nechutný Ind popíjející čtvrt litru piva po celou dobu co tam sedíme. Byl to hutný větrák už při našem příchodu, natož když jsme odcházeli. Indové zkrátka pivo pít neumějí.

Znaveni tůrou a strongem, vydáváme se zpět na hotel trochu si oddáchnout. Jenže namísto brzkého odpočinku, nerad se opakuji, opětovně potvrzujeme oprávněnost honosit se titulem přeborníků v dezorientačním bloudění. Jakoby se pohádkový hotel, v němž jsme se usídlili, propadl do země či co. A aby toho nebylo málo, stala se mi nepříjemná příhoda v jedné z úzkých postranních, posraných uliček. Chtěl jsem se prosmýknout podél cyklorikši, která zrovna zastavila, poněvadž cestující akurát vytahoval portmonku, jakože zaplatí. Když tu nečekaně rikšák šlápnul do pedálů a rikša se rozjela. Kdybych byl býval duch, duchaplně bych proskočil zdí. Jenže já jsem zatím stále živý a triky z Matrixu jsem se nenaučil. Takže mně ta zeď zabrzdila, stejně jako moje noha přibrzdila rozjed rikši. Následkem čehož byla má ladná nožka zohyzděna tržnou ránou na lýtku, od obruče kola. Né že by hrozilo vykrvácení, nebude-li poskytnuta lékařská pomoc. Rozhodně to ale chtělo vypláchnout peroxidem. Páč rikša v Dillí v průměru za den svými koly rozjede osm kravských lejn, tři hovínka psí a jeden exkrement lidský, čili hoven jak hvězd na vlajce EU. Což je krásný základ jako stvořený na podhoubí pro infekci. Zatímco elixír pro odbarvené blondýnky si spokojeně odpočíval v batohu na hotelu, my stále více nervózní bloudili ulicemi. Přičemž já, dík maskáčovým šortkám, vojenské košili a noze zbrocené krví, jsem spíše než jak český turista vypadal jako český legionář z Tobruku.

Neustále strkáme Indům pod nos vizitku hotelu, s dotazem: "Kudy se tam jde ?!" Přičemž se pokaždé ztrácíme v nějaké slepé uličce, která nikam nevede, maximálně domorodcům do obýváku. Utopen v bahně zoufalství, jal jsem se vizitku dát očmuchat jednomu z toulavých filípků. Jestli náhodou chytne stopu a dovede nás dovést k vytouženému cíli. Radostně zavrtěl ocáskem, pečlivě předmět doličný očichal a pak se jen na mne podíval smutnýma psíma očima, v kterých to bylo jasně napsané- nevím, nechytnu, nedovedu... Abych nebyl tolik smutný, alespoň mi přátelsky olízl poraněné lýtko. Pes prý má léčivé schopnosti a jazykem dokáže z rány vyhnat neduhy. Tedy aspoň když nemá sliny u huby a prašivinu za uchem.

Bludný kruh nakonec rozťal náš známý z dopoledne. Chvilku jsme s ním poklábosili. Zrovna měl rozjetý kšeft s koberci. Vzhledem k lacinosti indických poštovních doručovatelských služeb mu takto vyjdou mnohonásobně levněji, než kdyby je koupil přímo u nás a navíc by riskoval koupi falzifikátu. Na závěr se smlouváme, že nás navštíví v tom našem nóbl brlohu a pak společně zajdeme na drink. Je to k neuvěření, ale nyní když nám cesta byla vysvětlena hezky česky, trefíme do hotelu na první pokus. Na pokoji si hrajeme na Fantozziho a z postele přepínáme dálkovým ovladačem telku z jednoho kanálu na druhý. Ponejvíce nás zaujaly hudební kanály. Převažuje v nich domácí produkce zahalena do globálního hávu. Fascinovaly nás především lepé indické dívčiny v klipech vystupující spoře oděny ve stylu Britny Speers, ačkoli nic takového na ulici nepotkáte. Vždy a všude chodí způsobile zahaleny do sárí až po kotníky. I do vody lezou takto vyšňořeny. To si mohou dovolit, páč sárí rychle schne, tudíž po koupelovém obřadu nechodí městem jak vodnice zanechávajíce za sebou vlhkou stopu. Avšak televizní polonahé divoženky jsou vzorem pro indickou "zlatou mládež" a (dle mého soudu), je jen otázkou času, kdy se takto indická mládež bude producírovat po ulicích. Pokorná a slepá víra ve vymyšlená božstva bude nahrazena pokorným ohýbáním páteře při slepém pachtění se za vymyšlenými (pseudo) hodnotami konzumní společnosti. Stejně tak jako naše Euro-Atlantická křesťanská civilizace na žebříčku hodnot vyměnila/vyměňuje víru v Boha za víru v prachy. Prostě z bláta do louže.

Z nevídané podívané nás vyrušuje klepání na dveře, což znamená, že Jarda už dorazil. Takže vzhůru za večerní zábavou. Jelikož nám dělalo problémy najít bar za bílého dne, nelze se divit, že obdobné potíže máme za večerního soumraku. Od odpoledne, kdy jsme onen lokál opouštěli, se změnila jedna věc a sice zásadní - nyní je zde natřískáno jak ve Sklípku v dobách jeho největší slávy. Sehnat flek pro tři osoby se zdá nemožné. Ale netrvá dlouho a obsluha podniku evidentně s podnikatelským duchem v krvi přeskupuje pár lidí a uvolňuje tak místo pro trojici bílých sáhibů. Na proti nám sedí dva typický indiáni - ukecaní, zvědaví a hlavně neumí pít pivo. Milovníkům chmelového moku, především těm se slabšími žaludky, doporučuji následující řádky přeskočit. Na dno půllitru naházeli nakrájené plátky limetek, to zasypali hromadou kostek ledu, následovně došlo také konečně na pivo, které dolili tak do tří čtvrtin půllitru a zbytek zazdili sodovkou, poměr piva vůči vodě byl fifty fifty... V rámci světové osvěty jim vysvětlujeme, kterak se pije pivo u nás. Indiáni poslušně poslouchají a po přestávce mezi prvním a druhým pivem vyplněné panákem whisky si uctivě nalévají a pijí pivko po našem způsobu, to jest neředěné. V průběhu toho všeho se trumfují znalostí českých sportovců. Docela mě překvapuje, že vědí, že Ledl a Navrátilová jsou Češi, ačkoli se hlavně proslavili až jako občané USA. Vlastně znali jen samé české tenist(k)y. Jágr nebo Rosický jsou pro ně pojmy neznámé, páč jejich sporty v Indii moc nefrčí, hlavně ten lední hokej. Na druhou stranu zase žádný z Čechů neudělal díru do světa v kriketu, nebo pozemním hokeji. Abychom nebyli za neználky, tasím trumf z rukávů větou, že Bhupatí a Paes byli svého času jeden z nejlepších deblových párů na světě. Po této větě jsou tito sportovní zanícenci blahem bez sebe a lesknou se jim oči. Což je asi tak jako jejich první pivko padesát na padesát dojetím a alkoholem.

Vedle mne sedí Rolf, Němec. Toho se snaží oblažit faktem, že jsou fanoušci Michaela Schumachera. Rolf jim však nerozumí a jen nechápavě kouká. Teprve když mu jméno Schumacher řeknu já správným akcentem, rozsvítí se mu a říká: "Ja, Schumacher." Indiáni se šťasně usmívají, avšak vzápětí jsou zpraženi dovětkem na Šumiho adresu: "Das is šajze kapitalist." Naopak potutelně se usmívat začnu já, anžto nepěstuji nijak kladné city jak k Schumacherovi, tak hlavně vůči kapitalismu. Tudíž netrvá dlouho a začneme si s Rolfem notovat. Prý do Čech jezdí rád a často. Gut beer Plzeň, Vary-Becherovka. Též se účastnil zasedání Mezinárodního Měnového Fondu v Práglu (září 2000), přičemž samozřejmě, že ne přímo v Kongresovém paláci. Tam jsme se nedostali. Škoda, mohla být prča...

Mezitím se mlaďasové naproti po jednom panáku a dvou malých pivech pěkně přiopili. Maji jí jak z praku a jdou se potácet domů. My se také chystáme k podobnému počinu, poněvadž zítra musíme brzy vstávat. Zaspat by znamenalo zkysnout v Dillí minimálně ještě jeden navíc a to rozhodně nechceme.

Jestliže při naší cestě do lokálu bylo šero, tak teď při zpáteční cestě je vyloženě tma jak v pytli. Ale paradoxně nyní bloudíme nejméně a hlavně zásluhou ledňáčků je nám to buřt. Na hotelu pak uléháme do vyvoněných a čisťounkatých postelí. Takže si během těchto dobrodružných prázdnin poprvé připadám jako maharádža a nikoliv jako bezdomovec. ...tak dobrou...

ALT

Punks dobývají Indii:


18.9.2011   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 0   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1
PUNK 1
 

Diskuse ke článku - Punks dobývají Indii (XXV)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.