Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Po třiceti letech znovu spolu. Co vás k tomu vůbec přimělo?

„Lidská Špinavost zažila zmrtvýchvstání už před deseti lety. Lidi nám dlouho říkali o comeback, a tak jsme se domluvili, v roce 2015, na bystřickém festivalu Alternativa kdy jsme se tu skoro všichni setkali, ale nebrali jsme ten nápad moc vážně, spíše jako srandu,“ vysvětlil frontman kapely Bary Táborský.

Spolu s Mičusem, Standou a Rybízem pak ale nacvičovali, aby si před fanoušky nestřihli ostudu. A byl to nářez! V konírně bystřického zámku nebylo k hnutí, tehdejší čtyřicátníci to rozjeli jako zamlada, jako při prvním koncertu Lidské Špinavosti před třiceti lety.

„Během legendární dvoudenní akce v areálu zvaném Amerika byla pogující omladina druhý koncertní den dopoledne rozehnána hasičským sborem národního podniku TON, kteří nás při ranní kontrole vykopali se slovy, že v prostorách se konají pouze inteligentní oslavy svateb...“ zavzpomínal bubeník Bary na rok 1995. Takže čest pracující inteligenci a punku především!
 

Tehdejší koncert po dvaceti letech  byl věnován všem, kteří vytvářeli subkulturu v Bystřici počátkem 90. let. V zámku se hrálo i pro jednoho z prvních punkerů ve městě, Kripla.

„On to s námi zažíval, jezdívali jsme na ty koncerty načerno vlakama, kytaru na rameno a buben, projeli jsme tak celou republiku,“ připomněl Táborský. Ten jako jediný zůstal u muziky. „Nikdo z kapely už neměl ani šňůru na kytaru, musel jsem pro nás sehnat zkušebnu. Jinak jsme ale vůbec nic neměnili, bylo to zahraný jen tak primitivně, když jsme zkoušeli v garáži, jak si to lidi pamatují.“

Od té doby však uplynulo další desetiletí a lidi vás chtějí vidět a slyšet znovu, dokud to jde…

Dlouho jsem byl k výzvám na návrat hluchý, jako muzikant vím, kolik je s tím starostí kvůli jednomu koncertu. Ale přemluvili mě. Nakonec jsme si řekli, kdy když ne teď? Nápad uzrál vloni na akci k výročí sametové revoluce -Velvet revolution night, letos bude druhý ročník.  A právě tady se chceme jen tak  potkat, zahrát pár starých pecek. Ale jak jsme se zase sešli ve zkušebně, tak to do nás vlítlo. Najednou to mělo smysl – lidi z té doby stárnou, někteří už tu nejsou. Chtěli jsme, aby se ještě jednou potkali, zapařili a zavzpomínali. Kdo ví, jestli se za deset let ještě vůbec uvidíme.

Jak vypadá zkoušení po tolika letech?
Zkoušíme od jara. Tentokrát pravidelně, žádné šití horkou jehlou jako při comebacku před deseti lety. Tehdy to bylo narychlo, teď to chceme mít poctivě připravené. I když – punk je pořád punk, žádná dokonalost. Učíme se znovu hrát, někdy to drhne, ale baví nás to. Kluci si dokonce pořídili vlastní nástroje, jen kvůli jednomu koncertu.

Změnili jste něco na starých skladbách?
Ne. To by ztratilo kouzlo. Zkoušeli jsme sem tam něco upravit, ale zjistili jsme, že to nefunguje. Ty písničky mají sílu právě v té jednoduchosti a přímočarosti. Byli jsme hudební analfabeti, ale fungovalo to. Když jsme hráli to, co jsme tehdy napsali, je to pořád ta energie, co táhla lidi do tranzu.

Komu ten koncert vlastně hrajete?
Hlavně pamětníkům. Dnešní padesátníci, co s námi tehdy běhali po akcích a garážích. Mladí to možná nepochopí – devadesátky už jsou jinde, politické texty, protesty proti vojně, proti násilí… Ale někteří si to možná přenesou do dnešní doby. Některé věci se prostě nemění. Tehdy jsme hráli pro kámoše, ne pro lajky.

Jaké to tehdy vlastně bylo – ta éra devadesátek?
Svoboda. Totální. Žádné mobily, žádné povolení, prostě jsi vzal kytaru, šel do garáže na Cihelnu a hrál. Když přišla policie, tak přišla, no. Chodilo se po střechách, pálily se ohně. Na koncerty se jelo přes půl republiky, klidně i na blbej termín. Třeba jsme přijeli do města a zjistili, že koncert je až za týden – a stejně to byl zážitek na celej život. Byla to doba, kdy se plakáty lepily po ulicích a koncerty končily honičkou s náckama.

Vzpomínáte si na nějaký legendární koncert?
Olomouc, Vsetín… plnej vagon punkáčů, hráli jsme mezi metalistama. Nebo na Cihelně – žádná povolení, žádný hlukový limity. Otevřely  se garáže, hrálo se venku, lidi pařili do rána. A když nám někde vypnuli elektriku a vyhodili nás z pódia, prostě jsme slezli a jeli dál. Někdy i doslova – na další vlak. To byla síla.

Jak se podle vás změnila hudební scéna dneska?
Dneska to mají muzikanti jednoduchý. Všechno se dá naučit z videolekcí, nahrávky si naklikáš v počítači. Ale z toho se ztrácí ta dřina, ten zápal. My jsme bubnovali podle walkmana, kazety se kopírovaly přes dvojče, písmenka na plakáty se vystřihovaly z novin. Byl to proces – a to dělalo tu hudbu opravdovou.

Jak jste vůbec přišli na název Lidská Špinavost?
To jsme řešili strašně dlouho. My byli punk, ostatní metal. Nakonec to sedlo – Lidská Špinavost. Jo, zní to drsně, ale vystihuje to, co jsme cítili – nechuť k pokrytectví, k buzeraci, ke společenským maskám. Punk nebyl o póze, byl o tom, že jsi prostě žil, jak jsi chtěl.

A co mladické ideály? Zůstalo vám z nich něco?
Asi ne všechno, ale něco jo. Tehdy jsme nejedli maso, chodili na demonstrace proti rasismu, násilí, fašismu. Texty proti armádě měly smysl – byla to buzerace a omezení svobody. Taky jsme byli kluci, kterým bylo třináct, patnáct. Ale i když dneska máme rodiny, práce a bolavý záda, tak v nás ten punk pořád je.

Co pro vás Lidská Špinavost znamená dnes?
Kus života. Byli jsme hudební puberťáci, co si mysleli, že změní svět. Možná jsme ho nezměnili, ale rozhodně jsme ho žili naplno. A to se neztratí.

Závěrem nám ještě představte projekt Velvet revolution night, jehož jste hlavními hvězdami.

Jak už jsme uvedli, letos je tomu 30 let, kdy jsme kapelu Lidská Špinavost nečekaně a zbaběle rozpustili. Navíc krátce po vydání jediného dema Postav se proti! Nastal čas se na chvíli vrátit se speciálním koncertem a vzpomenout na atmosféru starých dobrých devadesátek s těmi, kteří v tom tehdy jeli s náma.

Kromě všech starých dobrých přátel, které tímto zveme na tuto výjimečnou událost, jsme přizvali i speciální hosty. Místní punkáče a naše přátele Veteráni Příští Války, kteří po nás převzali pomyslné punkové žezlo a vládnou jím už 15let! Takže další oslava výročí! A to nejlepší nakonec - příbramské E! E, kteří to v těch starých časech táhli tak nějak s náma a s kterýma jsme si bohužel nestihli nikdy zahrát. Uvidíme se 15. listopadu v Konírně a bude to velký.
 

Co byste vzkázali lidem, kteří přijdou na koncert Velvet revolution nigt?

Ať si to užijou. My to hrajeme pro ně, pro tu starou partu. Žádný nové aranže, žádné kudrlinky. Jen to, co tehdy fungovalo – síla, volnost, upřímnost. Kdy jindy než teď? Za deset let už to možná nedáme.